Kdo má odvahu, cestu do světa si najde

507
Vesnice v Maroku
Vesnice v Maroku

Mít úspěšný cestovatelský web, kavárnu a cestovat po celém světě zní jako lákavá práce, kterou může dělat pouze člověk s entuziasmem.

Na Slovensku patří k takovýmto nadšencům také Jozef Terem, a jak sám o sobě tvrdí, je člověkem, který rád poznává svět.

Jsi cestovatelem na plný úvazek, vedeš cestovatelskou kavárnu, máš web o cestování – oba s výstižným názvem Dobrodruh – a organizuješ různé výlety. Zní to jako vysněná práce, kterou ti nejeden člověk může závidět. Jaká jsou však její úskalí?

Úskalí spočívají asi v tom, že člověk je rozlítaný, má málo času sám na sebe, rodinu a na jiné koníčky, které se nacházejí mimo cestování. Taktéž je takový neklidný, neboť má stále nové výzvy. Tím, že poznává svět, láká ho něco nepoznaného, a když si myslí, že toho viděl už dost, vždy se najdou místa, která by chtěl navštívit, protože se objeví zajímaví lidé, kteří mu vnuknou další nápad. Takže ta práce má v sobě paradoxně určitý neklid, protože člověk se dostává do rytmu neustálých výzev. Samozřejmě, tato vysněná práce není tak dobře ohodnocená jako jiné. Všechno má své výhody i nevýhody. Když jsem začínal, měl jsem dilema, zda by nebylo rozumnější budovat si kariéru v jiné oblasti a zda nepodlehnout hlavnímu proudu naší společnosti.

Velmi populární jsou poznávací zájezdy po různých městech, ať už v Evropě nebo mimo ni. Lidi zároveň láká i exotika a dobrodružství. Jaký typ cestovatele podle tebe převládá na Slovensku?

Momentka z Marrákeše
Momentka z Marrákeše

Řekl bych, že jsme ještě v plenkách. Samozřejmě v dnešní době je jednoduché koupit si letenku a rezervovat ubytování, to už dávno není tak dobrodružné jako před patnácti lety. V tomto směru nejsme nezkušení, ale často nám chybí cit, ohleduplnost, určitá míra pochopení a cestovatelský bonton. Musíme pochopit, že lidé v mnoha zemích jsou chudí a peníze z nás netahají proto, že by nás chtěli okrást, ale proto, že nás považují za bohaté a bývá to pro ně často jediný zdroj obživy. Taktéž nerespektujeme různé zvyky v různých zemích – fotografujeme lidi, i když si to nepřejí, nebereme ohled na kolorit krajiny. Hodně Slováků je sice zkušených, ale často nevychovaných cestovatelů. Když si všímám zkušených cestovatelských národů s tradicí objevování a expedicí, například Angličanů, Francouzů, Španělů, Italů – oni se chovají k těmto lidem mnohem ohleduplněji, umějí s úsměvem odmítnout nebo s úsměvem poděkovat. To je však možná podmíněné znalostí místního jazyka, ať už španělštiny nebo francouzštiny, nebo i sebevědomím pramenícím z lepších finančních podmínek.

Vracíš se z cest na Slovensko rád? Nelákalo tě zůstat v zahraničí?

Já se vracím rád. O životě v zahraničí člověk samozřejmě uvažuje, ale Slovensko mi přirostlo k srdci, i když ne zrovna Bratislava, protože ta se v posledních letech dost pokazila. Kdysi jsem býval milovníkem Bratislavy, ale v posledních letech jsem skeptický. Pokud však jde o Slovensko celkově, mám velmi rád jeho kolorit a přírodu. Je super, že máme čtyři roční období, které jsou z pohledu pestrosti přírody unikátní, což například tropické oblasti nemají. Takže vážná myšlenka odejít natrvalo do zahraničí ve mně nikdy nebyla. Spíš mě lákalo žít tady, chodit pravidelně ven a čerpat energii. Navíc si neumím představit, že bych v zahraničí mohl dělat tuto práci a dokázal se prosadit. Mít úspěšný webový portál, přispívat do čtených časopisů, prezentovat se jako člověk, který má rád cestování a být v tomto směru uznávaný, to by nebylo v zahraničí jednoduché. Takže Slovensko je pro mne zatím tím správným místem.

Nezdá se ti, že Slováci neumějí docenit krásy Slovenska?

Já si myslím, že umějí a možností outdoorových aktivit využívají naplno. V tomto směru mají lidé svou zemi rádi. Druhá věc je jejich skeptický postoj k politice a společnosti, to podle mě oddělují. Vidím mnoho Slováků, kteří chodí do hor a sportují. Pohromu často způsobují lidé, kteří jsou nevzdělaní nebo se ženou za penězi – takoví jsou většinou u koryta a dopouštějí se zvěrstev na památkách, na přírodě atd. Nebo lidé, kteří rozhodují o místech, kde nevyrůstali nebo k nim nemají vztah. Takže myslím si, že Slovensko máme rádi, jenom jsme často povrchní, chybí nám osvěta a cit k našemu okolí.

Během svého života jsi navštívil poměrně hodně zemí, které vyznávají islám. Myslím si, že vzhledem k různým nepříznivým okolnostem posledních let panují mezi lidmi předsudky nejen vůči těmto zemím, ale také lidem, což se projevuje často až extrémní xenofobií. Jak se to jeví z tvého pohledu?

Jednoznačně máme rezervy v informovanosti. To znamená, že v našich médiích jsou prezentované jednostranné informace a s jinými názory se nepracuje. Lidé, zejména ti, kteří necestují, nemají přehled o situaci v dané zemi. Je mi až směšné, když někdo řekne, že například Rumunsko je díra nebo že v Albánii se zabíjí. Rumunsko je nádherná země, kam cestují lidé z celého světa – Francouzi, Angličani, Italové a princ Charles tam dokonce koupil chalupu. Už dávno to není Rumunsko jako za komunismu, je tam krásná příroda i vesnice. Je až neuvěřitelné, jak tato země pokročila. Albánie detto. Mají krásná a rušná přímořská střediska, je tam nádherné moře, příroda… O Albánii se přitom dovídáme jen tehdy, když tam náhodou někdo zahyne nebo tam někoho přepadnou, což se v podstatě děje v každé zemi. Avšak lidé, kteří tam byli, mají zdravý názor. Pokud jde o muslimské země, lidé se do nich obouvají. My jsme byli v posledním roce dvakrát v Maroku a jednou v Tunisku. Žijí tam fantastičtí a milí lidé, kteří nemají nic společného s terorismem nebo ortodoxním náboženstvím. Jsou to lidé jako my, veselí a příjemní, kteří také mají svoje rodiny a přátele. Je potřeba tam jet, vidět to, nemít předsudky, ale vyslechnout si také jiný názor. U nás aktivně cestuje stále pouze malé procento lidí, upřednostňujeme materiální věci před tím, abychom si zaplatili za zážitek nebo zkušenost. Ano, souvisí to také s tím, že nemáme zase tak moc peněz, ale cestovat se dá i lacino, jen je potřeba vědět jak na to a mít aspoň trochu odvahy. Kdo chce, ten si cestu do světa najde.

Dnes je turismus na úplně jiné úrovni než kdysi, cestování je dostupné, což je sice dobré, přináší to však s sebou i určité zápory. Jaké jsou podle tebe zápory masového turismu?

Je mi až směšné, když někdo řekne, že například Rumunsko je díra nebo že v Albánii se zabíjí. Rumunsko je nádherná země, kam cestují lidé z celého světa – Francouzi, Angličani, Italové a princ Charles tam dokonce koupil chalupu.

Zápor vidím v tom, že už téměř nic není vzácné. Žijeme dobu internetu, umíme si z domu koupit a rezervovat letenku či ubytování a tím samozřejmě cestování ztrácí určitý prvek dobrodružství. Hotely jsou přeplněné, a tak se stavějí nové tam, kde předtím nebyly, a zanikají tradiční místa na světě. Je to podobné jako s digitální fotkou. Kdysi byly klasické fotoaparáty na film a každá fotka byla vzácná. Člověk se těšil, jak ji vyvolá, a hádal, zda mu vyjde. Bylo to něco posvátného. I fotografů bylo méně, byli váženější a používali víc srdce, protože museli obětovat množství peněz, energie a času. V dnešní době lidé fotí na digitál, což je na jedné straně výhoda, ale na druhé se pointa a radost částečně vytrácí. Takže i z cestování se pomaličku vytrácí radost z dobrodružství. Lze říci, že v podstatě dnes už cestování ani není dobrodružné. Těžko se hledají nová místa. Samozřejmě že jsou ještě taková, kam nechodí mnoho lidí, ale najít je bývá stále těžší. Možnosti si uvědomuje každý, ať už turisti nebo místní, kteří se jim snaží nabídnout stále něco nového.

Která místa ve světě považuješ za ještě tak trochu neobjevená?

Já vidím budoucnost v Africe, zejména ve vnitrozemí, kam ještě nejezdí hodně turistů, ale probíhaly tam různé boje či občanské války. Je sporné, do jaké míry je tam bezpečno a jaké jsou možnosti dostat se do zajímavých vnitrozemských oblastí. Ještě asi před 15 roky například v asijském Myanmaru vládla junta, nedalo se tam dostat do různých oblastí, ale teď tam už jezdí téměř každý. Donedávna to byla netradiční turistická oblast. Jistě jsou ještě místa, jako například pralesy v Amazonii nebo Nová Guinea, kde zase tolik turistů nepotkáš. Nebo politicky izolované země jako Severní Korea.

Vesnice Ushguli v Gruzii
Vesnice Ushguli v Gruzii

Takových jako ty je velmi mnoho a v podstatě my všichni přispíváme k tomu, že místa ztrácejí svůj původní kolorit a autenticitu. Místní se také přizpůsobují turistům…

Přesně tak, na světě je hodně takzvaných dobrodružných cestovatelů. Možná tady patřím k užší skupině, ale z celosvětového hlediska je takovýchto lidí velmi mnoho a všichni vyhledávají podobná místa. Koneckonců zácpy jsou už i na Mount Everestu, takže i to je místo, kde dnes svým způsobem funguje masový turismus. Já říkám, že je potřeba jít tam, co není v Lonely Planet – na takových místech jsou totiž vždy masy turistů. Je potřeba jít do lokalit, které nejsou objevené. Neuvidíš možná „highlighty“ země, ale chceš-li zažít něco archaického, je potřeba jít mimo a zaručuji, že v každé zemi existuje množství nádherných míst, která nejsou v bedekrech. Jen je potřeba informovat se u místních. Také my Slováci bychom uměli doporučit hodně míst, která jsou krásná, nejen notoricky známá jako Vysoké Tatry, Terchová, Oravský hrad, která jsou v každém průvodci, ale i lokální specifika.

V rámci svých různých činností organizuješ také výlety se silnou dávkou dobrodružství. Letos jsi zorganizoval výlet do Maroka a teď ses vrátil z dvoutýdenní cesty po Indii, kterou jste probrázdili na motorkách. Dobrodružství vůbec je základem všech tvých aktivit. Čím tě na cestování nejvíc fascinuje právě tento aspekt?

Já říkám, že je potřeba jít tam, co není v Lonely Planet – na takových místech jsou totiž vždy masy turistů.

Jak už jsem říkal, když jsem s tím začínal, bylo dobrodružstvím samotné cestování. V časech, kdy neexistoval internet, mobily a informace, bylo například vycestování do Indie už samo osobě zajímavé a adrenalinové, protože ty jsi objevoval nové chodníčky. Dnes už tomu tak není, to je hlavní rozdíl. Proto upřednostňuji spíš sport nebo turistiku, jdu na nějakou horu, splavovat řeku nebo se snažím netradičním způsobem projít a poznat určité území a podobně. Už nevyhledávám cestování ve stylu toulek po krajině, prohlížení památek, poznávání míst a muzeí, s tím jsem skončil. Je to spíš o sportovních zážitcích a výzvách.

V Indii jsi už kdysi byl, nyní v červenci ses tam po letech vrátil. Tato země mnohé fascinuje. Jaké máš odtud zážitky?

V Indii jsme byli na motorkách, na staré klasice Royal Enfield, která je v indických horských oblastech velmi oblíbená, jezdí na ní každý motorizovaný Ind. Cestovali jsme v severní oblasti Indie, kde leží Himálaj, je tu drsná krajina, malé vesničky a málo obyvatel. Byl to adrenalin, protože jsme často jezdili po uzoučkých nezpevněných cestách, přecházeli vysokánskými průsmyky, které ležely i ve výškách přes 5300 metrů, a tam už byl opravdu řídký vzduch. Mont Blanc, považovaný za nejvyšší vrchol Evropy, má 4810 metrů (pokud nepočítáme Elbrus na Kavkaze), a v Indii jsou v těchto výškách ještě cesty, kam se dá dostat na motorkách nebo terénním autem. Z tohoto pohledu jde o absolutně unikátní oblast.

Cesta na motorce v Indii
Cesta na motorce v Indii

Po revoluci se lidem konečně otevřely dveře i do zahraničí. Do kterých zemí vedly po pádu režimu tvoje první kroky?

Klasika, bylo to cestování stopem po Evropě. Hned po revoluci jsme vyrazili bez peněz, jenom s několika západoněmeckými markami, abychom měli na základní věcí. Chodívali jsme se spacákem, spali jsme u moře, v parcích, na snídani, oběd a večeři jsme měli ovesné vločky. Fascinovalo mě to a utrpení a diskomfort, které s tím souvisely, mi vůbec nevadily. Ani to, že jsme neměli na ubytování v hotelu a spali jsme pod širákem. Myslím si, že západní svět a místní to akceptovali, protože věděli, že naši lidé chtějí poznávat jejich zemi. Byla to jiná doba. Dnes už lidé cestují s komfortem a jsou pohoršeni, když nejde teplá voda nebo někde není dobře připravené jídlo. Je to tak trochu absurdní, protože když někdo v Indii očekává, že bude mít stejný servis jako v Evropě, je to absolutní neznalost poměrů. Některé země budou vždy specifické. Dnes lidé jezdí na dovolené do celého světa a mnozí nejsou ochotni upustit ze svého standardu a přizpůsobit se místním zvyklostem a naopak chtějí, aby je obskakovali. A tak se vám stane, že jste sice v Egyptě, v Dominikánské republice nebo na Zanzibaru, ale v globalizovaném turistickém resortu z reálného koloritu země neuvidíte vlastně vůbec nic.

Klášter Orheiul Vechi v Moldavsku
Klášter Orheiul Vechi v Moldavsku

Jaké jsou tvoje nesplněné sny? Kam by ses rád vydal?

Do stejných lokalit se často nevracím, spíš bych chtěl jet někam do nových oblastí; některá místa, kde se to už příliš nemění, si záměrně nechávám na později. Například Kanadu nebo Austrálii, civilizované země, neboť si říkám, že tam se to zřejmě za 20 let nezmění. Spíš si vybírám místa, kde se to každým rokem mění a stávají se turistickými destinacemi a kde je ještě zatím možnost zažít něco v tradičním duchu a za pár let to tak možná už nebude.

Před nějakým časem ses rozhodl otevřít cestovatelskou kavárnu Dobrodruh. V čem vidíš její význam a přínos v porovnání s jinými kavárnami? Čím tě její provozování naplňuje?

Po dlouhá léta jsem toužil vytvořit místo, kde by se mohli setkávat lidé, které spojuje láska k cestování, turistice a dobrodružství. Po dlouhá léta jsem se na to chystal a zhruba před dvěma lety se mi to konečně podařilo. V Bratislavě u Istropolisu jsem otevřel Dobrodruha – klubovnu, kavárnu a pub v jednom, kde se opravdu setkává hodně lidí, kteří mají rádi cestování. Organizují se tam různé besedy, kde si lidé vyměňují zkušenosti a zážitky, jsou tam výstavy fotografií, dá se tam příjemně posedět. Stěny zdobí různé artefakty, které jsou vzpomínkou na cesty. Je to místo vyhledávané i těmi, kteří čtou web dobrodruh.sk. Ten slouží k tomu, aby lidi motivoval nebo aby se na něm dozvěděli zajímavé informace. Takže web, kavárna, různé výlety a besedy, to všechno je propojené a pod hlavičkou Dobrodruh se snažím vytvořit co nejširší škálu aktivit, aby se lidé mohli inspirovat, změnit svůj život a začít si plnit svoje sny.

Text: Miriama Vojteková, foto: archiv Jozefa Terema