Matej Tóth: „Ano, byly i deprese, ale v mém chápání.“

153
Matej Tóth
Matej Tóth

Olympijský vítěz z Ria de Janeiro v roce 2016 Matej Tóth se věnuje chůzi na 20 a 50 kilometrů. Osm měsíců, kdy bojoval s obviněním z použití dopingových prostředků, prožíval doslova peklo.

Před Vánoci se však všechno ustálilo, Matej byl definitivně zbaven podezření a hned nato se v lednu letošního roku zúčastnil prvních závodů, které si náležitě užil.

Setkáváme se pár minut před křtem CD Samuela Tomečka, kterému uvedete do světa IKONY. Jak se máte?

V Bratislavě jsem dnes prožil velmi příjemný den. Milá setkání a přiznám se, na tento večer jsem se obzvlášť těšil. Přišel jsem s časovou rezervou – mám rád, když schůzky a povinnosti nejsou příliš „nadupané“ a užívám si je bez stresu.

Jaký je váš vztah ke zpěvu?

Velmi kladný. Zpívám rád, i když v autě děti občas zavelí, abych už byl ticho, že se to nedá poslouchat. Takže nejčastěji si zpívám ve sprše (smích). Rodiče mě vedli spíše ke sportu než k umění, takže žádné hry na kytaře a podobně.

Možná ani nebyl čas, když jste hodně trénoval…

Se sportem jsem začal poměrně pozdě, na druhém stupni základní školy.

Máte za sebou složité období, i když dnes už se tady usmíváte jako sluníčko. Celý národ pozorně sledoval, co se bude dít, jak to dopadne, určitě jste dostával velké množství podpory. Co vás motivovalo k tréninku v období, kdy jste netušil, zda vůbec budete ještě závodit?

V těch nejtěžších chvílích jsem ani nesportoval, neměl jsem žádnou motivaci a na tři měsíce jsem z tréninků úplně vypadl. Chyběla mi radost ze sportu a neviděl jsem ani význam v tom, proč bych měl jít hlavou proti zdi, že budu sportovat tak či tak. Postupně přicházela vlna energie, když jsem viděl, že mi lidé věří, stojí za mnou, ale úplná, taková ta nefalšovaná radost to ještě nebyla. Ta přišla až později, když už se objevovaly pozitivnější zprávy, a hlavně ta rozhodující před Vánoci. Tehdy se mi vrátila síla, chuť opět bojovat a potěšilo mě, že tělo nezapomnělo na tréninky a na to, co jsem do něj předtím vložil.

Jak tedy vypadaly ty tři měsíce? Asi jste nepropadl úplným depresím…

Přiznám se, byly také deprese, ale v mém vnitřním chápání, možná okolí to ani nevnímalo, pouze ten, kdo mě lépe zná, zpozoroval, že můj sluníčkový úsměv se vytratil. Trvalo to možná týden nebo dva, dokud jsme s tím nevyšli ven, před média a lidi. Reakce, důvěra a podpora byly obrovské, pochopil jsem, že se skutečně nemám za co stydět, nic špatného jsem nedělal, mohu chodit po světě se vztyčenou hlavou. Nebylo to ono, ale lepší než v těch úplně prvních dnech.

Když k vám dorazila prvotní informace o podezření z dopingu, věřil jste vlastním očím?

Přiznám se, že jsem nevěřil, nechápal jsem to, nedokázal jsem to v hlavě zpracovat. A nikdo mi ani neuměl poradit, nikdo s tím neměl zkušenosti, jenom jsem věděl, že mám problém, který je potřeba řešit. Ale kde začít a s kým?

Tři měsíce jste netrénoval. Co jste během té doby dělal?

Určitě jsem neležel a nedíval se do stropu. Bylo to cestování, vyšetření, komunikace s právníkem, zjišťování co, jak a kde je potřeba řešit, povinností bylo velmi mnoho. Na vysedávání v depresích opravdu nebyl čas. Našel jsem si paralelu, že nejdu na soustředění před mistrovstvím světa, ale jdu řešit to, co je potřebné. Pochopil jsem, že sport má mnoho souvislostí také s běžným životem a naopak. Využíval jsem schopností z vrcholového sportu a zjistil jsem, že dobrá kondice, dobrý tým pomohou zdolat každou překážku.

Přemýšlel jste během tohoto období také nad tím, že se na dráhu už nevrátíte?

Samozřejmě, byl jsem dokonce přesvědčený, že pokud se to i dořeší, nebudu mít sílu vrátit se, ale naštěstí se to otočilo ve prospěch sportu. Řešil jsem reálně, co budu dál dělat. Dokud případ nebyl ukončený, věděl jsem, že těžko se mi bude něco hledat, všechno byly pouhé alternativy. Pokud by to dopadlo špatně, bylo jasné, že se sportem musím skončit, pokud se to vysvětlí, dokázal jsem si představit nějakou funkci v Dukle nebo ve Svazu, ale do konkrétností jsem nešel. Nechtěl jsem takto skončit.

Byl první trénink po třech měsících těžký?

Na úrovni staršího žáka (smích). Přibližně měsíc trvalo, než se trénink stal skutečně tréninkem a nejen – jdu se projít. Psychika též sehrála svou úlohu, postupně přicházející dobré zprávy způsobovaly, že tělo vylovilo z paměti kondici a už to stoupalo a rapidně se lepšilo.

Řekl jste, že rodiče vás vedli ke sportu, přece však – chůze není atraktivním sportem jako hokej, fotbal, cyklistika. Jak jste se k ní dostal?

Začal jsem všeobecnou atletikou, která v Nitře byla populární a stále je. Dostal jsem se do takovéto třídy, měli jsme fantastického trenéra, který nám vštípil lásku ke sportu a po pár měsících jsem věděl, že chci chodit závodně, bavil mě vytrvalostní sport.

Jak to přijali rodiče?

Velmi pozitivně, podporovali mě a měli radost z mých úspěchů. Přizvukovali mi, že škola je prvořadá, ale otec se mnou chodil na soustředění, závody…

Plánujete se po těchto zkušenostech věnovat situaci v dopingu?

Ano, umím teď už také poradit, doufám však, že nikomu nebudu muset radit. Mám ale v úmyslu poukázat a snažit se změnit pravidla také ve světě, aby čistý sportovec nemusel absolvovat to, co jsem prožil já. Když je jednou někdo čistý, mělo by to být nastavené jinak, aby se člověk mohl obhájit transparentněji a rychleji, aby mu to neubíralo chuť a zájem o další sportovní cestu.

Text a foto: Anna Ölvecká