Last Folio – stále otevřená kapitola

69
Last Folio
Projekt Last Folio obletěl celý svět, Yuri Dojc spolu s Katyou Krausovou mají za sebou 28 velkých výstav ať už ve Velké Británii, Spojených státech nebo v Německu, a fascinuje dodnes.

Každý se vyrovnáváme ať už s osobní nebo kolektivní minulostí po svém. Yuri Dojc, původem slovenský fotograf už dlouhé roky žijící v Kanadě, díky náhodnému setkání vytvořil působivý projekt s názvem Last Folio, kterým odhaluje kus ze sebe samého.

Není to však pouze o umělecké hodnotě Dojcova projektu, ale především o otázkách, myšlenkách, o nichž nás nutí jeho autorská tvorba uvažovat. „Bez minulosti je těžké budovat budoucnost. Ta moje se časově posunula, protože když jsem žil tady, minulost jsem tak dobře neviděl. Člověk si žije svůj život, zabývá se přítomností, avšak když se dostane do projektu, jako je Last Folio, přímo ho to stáhne do minulosti. A do toho se zamíchá historie této země, Židů, spolužití a také tato,“ ukazuje na odznak #AllForJan.

Last Folio

Last Folio není pouze zachycením událostí ne zas tak dávných, respektive jejich důsledků, ale taktéž nám nastavuje zrcadlo – poučili jsme se z minulosti dostatečně a co jako součást společnosti děláme dnes pro to, abychom se podobné katastrofě vyhnuli? Především v současné době získávají podobné otázky znovu na síle. Nacházíme se v prostředí, jehož atmosféra je přímo nasáknutá xenofobií a intolerancí. Nezapomínejme však také na pozitivnější aspekt současnosti – je důležité připustit, že ve společnosti je stále mnoho aktivistů, díky jejichž snahám se šíří střízlivý světonázor, cit, a především snaha o diskusi. Být součástí diskurzu je v tomto případě obzvlášť důležité – nebo minimálně být jeho posluchačem, pozorovatelem.

Kdo jsme bez minulosti?

Last Folio

Doba, v níž žijeme, nás nutí opětovně se zamýšlet nad minulostí – nebylo to však tak vlastně vždy? Jak říkal moudrý Leonardo da Vinci, vytváření budoucnosti je podmíněné zkušenostmi z minulosti – a je v tom kus hluboké pravdy. Když se umělec zhostí konkrétní tematiky prostřednictvím uměleckého jazyka, může to mít dvojnásobný efekt a o to víc se přiblížit k divákovi.

Téma holokaustu v jejím širokém chápání inspiruje mnohé umělce dodnes. Životní a umělecká cesta Yuriho Dojce se s ní však proťala až poměrně pozdě, a to shodou náhod – pokud nešlo o něco víc. Začátkem roku 1997 se fotograf na otcově pohřbu seznámil s paní Vajnorskou, ženou, která přežila koncentrační tábor, starala se o lidi s podobným osudem a jíž věštkyně v táboře věštila celý život. Okouzlený Yuri Dojc ji požádal, zda by ji směl na setkáních doprovázet, a tak začala nová fáze také v jeho dosavadním osobním životě. „Tehdy mě napadla myšlenka, že osud asi existuje, a to, co se má stát, se stane.“

Yuri Dojc a filmová producentka a režisérka Katya Krausova se seznámili v roce 2005 na setkání lidí, kteří se v roce 1968 po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa rozhodli emigrovat. Yuri Dojc byl jedním z organizátorů a prezentoval zde také svoje portréty lidí, kteří přežili holokaust. Filmařku zaujaly natolik, že se rozhodla Yuriho Dojce oslovit s nabídkou natočit o těchto lidech film. „On mi však řekl, že nemá zájem, a to ze dvou důvodů. Za prvé proto, neboť mu už něco podobného navrhlo mnoho lidí a nikdy z toho nic nebylo, a za druhé proto, že to není součást jeho práce v pravém smyslu slova, ale je to spíše osobní, emocionální projekt.“ Odhodlání a zájem však nakonec, naštěstí, tyto lidi opět spojily; že by to byl osud, o němž Yuri Dojc od setkání s paní Vajnorskou stále intenzivněji přemýšlel?

„Tehdy mě napadla myšlenka, že osud asi existuje, a to, co se má stát, se stane.“

Po několika měsících se spolu pustili do projektu, který oba ovlivnil víc, než si zřejmě v prvopočátcích byli ochotni připustit. „Začali jsme s rozhovory s lidmi a už během 24 hodin jsme si uvědomili, že tito lidé seděli dlouho sami, opuštění a možná doufali, že jednou za nimi někdo přijde a na tyto věci se zeptá,“ vzpomíná Katya Krausova.

Nečekaný objev

Při natáčení se Yuri Dojc spolu s Katyou Krausovou dostali do staré židovské jednotřídky v Bardějově a díky tomu se projekt Last Folio stal ještě intenzivnějším. Odhalovala totiž vzácný poklad, knihy ponechané napospas osudu – všechno včetně knih zde zůstalo na svém místě, desetiletí se jich nikdo nedotknul; jediné, co tady zanechalo stopy, byl čas. Dlouhé roky nedotčené knihy spustily novou vlnu inspirace a Yuri Dojc díky tomuto střetu s minulostí rozšířil fotografie portrétů o fotografie sice starých a poškozených, ale krásných knih – a ty se vlastně také staly svéráznými portréty. Katya Krausova vysvětluje, že pro Yuriho Dojce to nebyly jen neživé předměty. „On ty knihy fotil jako portréty. Každá z těch knih představuje jednoho člověka, který se už nikdy nevrátí. Chtěl jim dát lidskou tvář.“

Last Folio

Po mimořádném zážitku v bardějovské opuštěné židovské škole Yuri Dojc s Katyou Krausovou putovali po dalších městech, hledali staré knihy, které prezentovaly velmi důležitou minulost vlastně pro nás všechny. Katya Krausova náhodou v Michalovcích objevila obrovský poklad, knihu, díky níž se Yuri Dojc v představách o osudu utvrdil ještě více – patřila totiž jeho dědečkovi. Tím se symbolicky završila umělcova cesta za vlastní minulostí.

Projekt Last Folio obletěl celý svět, Yuri Dojc spolu s Katyou Krausovou mají za sebou 28 velkých výstav ať už ve Velké Británii, Spojených státech nebo v Německu, a fascinuje dodnes. I když je fascinující jako celek, Katya Krausova jako zajímavost uvádí, že „některé galerie dokonce říkají, že pro ně jsou portréty lidí důležitější než fotografie knih, které se staly takovou ikonickou reprezentací tohoto projektu.“ Výstava nás nabádá přemýšlet nad osudy těch, kteří nám byli tolik podobní, nad naší vlastní cestou – není jen pouhým poznáním historie, navíc prostřednictvím uměleckého zážitku, ale také sebepoznáním. Yuri Dojc dal minulosti podobu úchvatných fotografií, vizualizoval nejen svoje vzpomínky, ale stejně tak i ty, kteří mezi námi už nejsou, nebo jich je už velmi málo. Čas je neúprosný nejen vůči knihám, které si našly cestu k Yurimu Dojcovi, ale taktéž vůči těm nemnohým, ještě stále žijícím obětem druhé světové války, a v konečném důsledku vůči nám samotným. Výstava Last Folio putuje s námi, a i když ji Yuri Dojc v určitém smyslu považuje za završení své osobní i umělecké cesty, nenaznačuje, že by byla poslední kapitolou…

„On ty knihy fotil jako portréty. Každá z těch knih představuje jednoho člověka, který se už nikdy nevrátí. Chtěl jim dát lidskou tvář.“

Výstava Last Folio

Last Folio
Yuri Dojc

Yuri Dojc a Katya Krausova zavítali opět na Slovensko, aby znovu představili projekt Last Folio. První část výstavy se uskutečnila v bratislavském Rakouském kulturním fóru 3. května 2018, ve druhé části ji oba umělci prezentovali druhý den v nově rekonstruované synagoze v Lučenci. Součástí nebyly jenom fotografie ikonických knih, ale taktéž promítání filmu Last Folio, který dokumentuje příběhy těch, kteří zažili strach a utrpení spojené s druhou světovou válkou a holokaustem a také cestu samotného Yuriho Dojce za svojí minulostí. Obě části – výstava fotografií i film – podnítily mimořádně zajímavou a podnětnou diskusi s tvůrci a hosty bratislavské vernisáže, které se zúčastnil také bývalý šéfredaktor deníku Der Standard Erhard Stackl z Vídně a Martin Bútora, bývalý velvyslanec SR ve Spojených státech a poradce prezidenta Andreje Kisky. Výstavu v Bratislavě si v Rakouském kulturním fóru můžete prohlédnout do 1. června 2018, zatímco tu v Lučenci do 26. června 2018.

Text: Miriama Vojteková, foto: Yuri Dojc, Rakouské kulturní fórum