Isabela z ostrova Jáva

27
Java
Celonoční čekání se vyplatilo a nad Bromem se vyjasnilo.

Nevím proč, ale už od dětství mě jaksi přitahovaly ostrovy. Vždy jsem na ně tak nějak podvědomě zaměřoval svoji pozornost a věnoval jim více času. Zřejmě to bude nějak souviset s tím, že my lidé, ať už se nám to líbí nebo ne, chceme vždy to, co právě nemáme.

Jako chlapci ze Slovenska mi tedy logicky chybělo moře. Jenomže tím jsem se nějak neuspokojil. Vždy jsem snil o tom, že jednou budu jako Robinson Crusoe. Žít na ostrově (vůbec nemusí být opuštěný). Jakmile jsem plánoval nějakou cestu, vždy jsem se tam snažil zakomponovat i návštěvu libovolného ostrova.

Jedna z mých posledních cest vedla do Indonésie. Země, kde existuje více než tisíc možností, jak si splnit další sny. Ten největší se však jmenuje Bromo a já už vím, že toto místo je skutečně magické. Kromě něj jsem si však prohlédl i další nádherné lokality. Vydejme se tam tedy znovu!

Java
Do kráteru Ijen se vstupuje na vlastní nebezpečí.

Nejlidnatější ostrov světa

Také skutečnost, že se zde nachází hlavní město celé Indonésie, určitě přispělo k tomu, že Jáva vlastní právě tento titul. Kromě Jakarty jsou tu však i další města, o nichž se také nedá říci, že by trpěla nedostatkem lidí. Má to však i svoje výhody. Pro mě jako člověka, který rád cestuje a objevuje krásy naší planety, bylo snad největší předností to, že na ostrově je vybudovaná železnice. Právě ona mi umožnila pohodlnou přepravu mezi jednotlivými lokalitami. Dokonce tady jsou i noční spoje, takže jsem zabil dvě mouchy jednou ranou. Nemusel jsem platit nocleh a během nočních přesunů jsem si i pospal. Nevýhoda spočívá v tom, že ostrov je velmi hustě zalidněný, a proto vlak jede dost pomalu.

Sedím v odletové hale na letišti v Jakartě a sleduji zprávy o nedávných teroristických útocích, které má na svědomí skupina operující právě i na Jávě. Od známých dostávám zprávy, abych se vyhnul některým místům, a vše bude OK. Právě přístavní město Surabaya však bylo jejich terčem a je také mým cílem. Odtud za několik dní odletím na další indonéský ostrov. Snad se naše cesty nezkříží.

Tady jsem viděl tu nejtěžší práci, jakou je člověk schopen vykonávat.

Jakartu ze svého itineráře rychle vyškrtávám a využiji ji pouze jako přestupní místo na cestě za splněným snem. Z letištní haly vycházím až další den ráno, ale to už mě vítá studentská Mekka celé Indonésie. Džogdža je zkratka, kterou zná v této zemi snad každý. Dokonce i letušky v letadle mu takhle říkaly. Je to zkratka z trochu delšího názvu Yogyakarta. Skutečně praktické – rychle jsem si to osvojil i já. Po několika dnech strávených v okolí tohoto města se nočním vlakem přesouvám dále na východ vlakem a ve městě Malang sahám po skútru, s nímž mám velké plány.

Mt. Bromo

Nikdy jsem neřídil auto jedoucí vlevo, ale v Indonésii to jinak nešlo. Takže jízda městem pro mě byla značně zábavná a těžko říci, co si mysleli ti, kteří mě troubením vyháněli z pravého pruhu. Každopádně skutečná krása této cesty se projevila až po tom, když jsem se dostal z města ven. Už i ty malé vesničky v kopcích byly docela jiné a velmi hezké. Samozřejmě mě to nenechalo v klidu a v jedné z nich jsem zastavil, abych se mohl pokochat pohledem na terasovitá políčka zasazená do strmého terénu. Převýšení o více než 2000 metrů se nedá přehlédnout ani přeslechnout. Motorka nejednou v kopcích zanaříkala tak, jako by to byly její poslední kilometry. Poslední hodiny před vytouženým cílem se však asfaltový pás ztratil ve směsi písku a popela, který se na tomto místě po tisíciletí ukládal po každé erupci vulkánů.

Java
Turisté pozorují horníka při těžbě síry.

Cesta byla zase o něco dobrodružnější. Brodit se pískem je však zábava maximálně na deset minut, ale pohled do mapy ukázal, že nyní tomu tak nebude. „Sea of sand“ neboli moře z písku. Bylo úžasné jen tak svištět na motorce tou prázdnotou. Po obědě jsou už téměř všichni turisti ve svých hotelech. Proto jsem se míjel s desítkami terénních džípů, v nichž spokojeně seděly různé tváře. Jejich majitelé se zřejmě se vraceli z kouzelného místa na Zemi. Mt. Bromo. Pokud si mě na cestě vůbec někdo z nich všiml, tak jen nechápavě kroutili hlavou, že jedu v opačném směru než všichni ostatní. To byl můj záměr. Opět.

Jávu si tedy po své první návštěvě zařazuji mezi ta nejkrásnější a nejdobrodružnější místa, která jsem kdy navštívil.

Ten skvělý pocit jízdy na motorce měsíční krajinou vydržel až do chvíle, než jsem dostal první smyk. Po něm se zabořila kola, motorka se nějak divně zkroutila a já měl problémy, abych udržel rovnováhu a nepřeletěl přes řídítka jako superman. S tím rozdílem, že on má vždy přistání pod kontrolou. Naštěstí jsem to ustál, od tohoto okamžiku jsem však už raději jel pomaleji.

Mt. Bromo je jediným vulkánem v celé Indonésii, na který lze vystoupat bez průvodce. Také proto patří mezi nejvyhledávanější. Platí to však ráno. Takže už je asi jasné, proč jsem tam šel odpoledne. Druhý důvod mého počínání byl ten, že jsem plánoval strávit noc fotografováním tohoto vulkánu s hvězdnou oblohou. Až do půlnoci to vypadalo, že kromě hustých bílých mračen, která mě obklopovala, toho zřejmě moc neuvidím. Naposledy jsem však při obdobném scénáři nočního fotografování vyzkoušel šamanský trik. Ten tehdy fungoval; tady na Mt. Bromo to vyšlo znovu. Ani ne hodinu nato jsem už sledoval první hvězdy nad vulkánem. Do rána jsem ještě vystřídal vícero stanovišť a vychutnával si svůj splněný sen.

Při cestě do Indonésie se doporučuje mít zejména očkování proti hepatitidě.

Mt. Ijen

O tomto místě jsem nikdy neslyšel. Poradila mi ho však moje známá, která ho už navštívila. Hned jsem si ho označil na mapě a zjišťoval jsem, jak se tam dostat. Byl to tedy další noční výjezd motorkou na ostrově Jáva. Nyní zjišťuji, že jemu podobných bylo docela dost.

Úplně na východě ostrova se nachází celosvětově unikátní místo. Hora Ijen ukrývá hned dva přírodní jevy, které jsou více než podivuhodné. Tím prvním je nejkyselejší jezero světa a druhým těžba síry u jeho břehů. Dostat se na toto místo na vlastní pěst bylo opět správným rozhodnutím. Noční pochod horskou cestičkou vinoucí se v oblacích byl skutečně majestátní. Asi nikdy nezapomenu na ten pohled, kdy jsem se otočil a za sebou uviděl něco jako malý zázrak.

Když jsou želvy velmi mladé, je těžké určit jejich pohlaví.

Když se mi konečně podařilo překonat oblaky, mohl jsem si vychutnat pohled na bílou masu páry pode mnou. Dokonale zakryla téměř vše, co se dá sledovat během jasného počasí. Měsíční světlo se probíjelo marně touto peřinou, o níž si mnoho dětí stále myslí, že se dá chytit do ruky jako cukrová vata. Jediné, co nedokázala oblaka zakrýt, byly vrcholy okolních vulkánů trojúhelníkových tvarů. Trčely tam jako měřicí pomůcky na hodině kartografie. Tento pohled mi vykouzlil obrovský úsměv na rtech a vždy, když je mi smutno nebo mě něco trápí, si ho rychle znovu vybavím, abych se vrátil k příjemnějším myšlenkám.

Na dne kráteru hory Ijen se těží síra. Tady jsem viděl tu nejtěžší práci, jakou je člověk schopen vykonávat. Původně jsem na toto místo chtěl jít kvůli modrým ohňům šlehajícím ze zemského povrchu. Při prvním setkání s jedním z horníků, který měl naloženou síru v koších na ramenech, jsem zapomněl, proč jsem sem šel. Během celé té doby, kterou jsem na tomto místě strávil, jsem se zatajeným dechem sledoval tuto pro mě tak neuvěřitelně těžkou práci. Zřejmě jsem byl jediný. Při pohledu na rozjařené dychtivé turisty, kteří by za perfektní selfie z tohoto místa udělali i nemožné, se mi zastavoval rozum. Nemluvě už o tom, do jakého vytržení se dostali ti nejbláznivější. Jakmile zahlédli první oheň, skoro se poprali o vhodné místo k fotografování. Právě kvůli takovýmto „týpkům“ se tam před několika týdny odehrálo velké neštěstí, kdy jeden z turistů spadl do ohně a už se z tohoto místa nikdy nevrátil.

Druhou věcí, kterou je dobré vědět ještě před cestou, je fakt, že ostrov Jáva sice patří mezi tropické oblasti a teploty tady téměř celoročně přesahují 30 °C. To však platí až dole u oceánu, nikoliv v nadmořské výšce přes 2000 metrů. Tady nahoře je výrazně chladněji a tomu je potřeba přizpůsobit i oblečení.

Java
Modrý oheň v kráteru Ijen.

Banyuwangi

Nenápadný, ale poměrně důležitý dopravní uzel této oblasti. Jde o nejvýchodnější město na celém ostrově Jáva. Odtud se dá pokračovat lodí například i na celosvětově známou destinaci Bali nebo jinam. Pro mě to bylo původně místo, odkud se vydám na horu Ijen. Po tom, co jsem na opuštěné pláži potkal Joshuu, však nastala změna. Joshua byl zdejší chlapík, s nimž jsme se dali rychle do řeči. Jako správný lokální patriot mi začal vyprávět o turistických lokalitách, které tady mohu vidět. Rychle jsem ho však zastavil, aby mi nevyprávěl jenom o Bali, protože si chci prohlédnout něco jiného. Něco, kam nechodí tak mnoho turistů. To mu způsobilo vrásky na jeho větrem ošlehaném čele. Nikoliv však nadlouho. Za chvíli na mě cenil bílé zuby ze snědé tváře. Věřil jsem, že mi prozradí nějaký dobrý tip, kam se vydat. A tak se i stalo. Kousek za městem je malá rezervace, kterou její majitel spravuje svépomocně. Zachraňuje tam želvy a přispívá tak k tomu, aby se tito rozkošní tvorové bezpečně vrátili tam, kam patří. Do oceánu. Nebylo potřeba říkat mi to dvakrát a už jsem toto místo hledal na mapě. Ještě v ten den se mi podařilo navázat kontakt s majitelem. Byl to příjemný chlapík a hned mě vzal na místo, kde se o želvy stará. Jeho práce je časově poměrně náročná, a proto oceňuje každou pomoc. Pomáhá mu tým různých dobrovolníků zejména z nedaleké univerzity. Vše ostatní hradí z vlastní kapsy. Prozradil mi, že kdyby se jeho podnikání v minulosti nedařilo, nadace na záchranu želv by neměla šanci na přežití. Spolu s vyprávěním o tom všem, co je potřebné každý den udělat, mi stihl ukázat i místo, kde se pod dozorem rodí malé želvičky. V této době spatřili světlo světa tři malí jedinci. Jednu z želv jsem si vybral a stal se tak jejím kmotrem. Když jsou želvy velmi mladé, je těžké určit jejich pohlaví. Rozhodl jsem se tedy, že to bude děvčátko, a proto jsem jí dal jméno Isabela. Bylo to naše první a zřejmě i poslední setkání v životě. Takže ještě dřív, než „moje děvčátko“ zamířilo do vod Indického oceánu, jsem mu ještě stihl popřát krásný a dlouhý život.

Klíčový klíč

Jávu si tedy po své první návštěvě zařazuji mezi ta nejkrásnější a nejdobrodružnější místa, která jsem kdy navštívil. Na své si zde přijde každý, kdo má rád kulturu, historii, divokou přírodu, relaxaci nebo i dobré jídlo. Na začátku jsem psal o teroristických útocích. Během mé návštěvy jsem však naštěstí narazil jen na velmi milé a přátelské lidi. S některými z nich jsem v kontaktu až dosud.

Na světe je ještě stále i mnoho dobrých lidí. Ti jsou pro mě důležití. Proto během cestování respektuji domácí zvyky a netvářím se, jako bych přišel spasit svět. Právě pokora a úsměv na tváři jsou mnohokrát klíčem od těch správných dveří…

CO SE VYPLATÍ VĚDĚT:

  • Stravování na ulicích je velmi chutné, ale nikoliv vždy zdravé.
  • Při cestě do Indonésie se doporučuje mít zejména očkování proti hepatitidě.
  • Vnitrostátní doprava mezi ostrovy je pohodlná a rychlá. Lze využít cestování letadly, vlaky, autobusy a loděmi.
  • Na větší vzdálenosti jezdí i noční vlaky, které však nejsou lehátkové.
  • Laciná země i pro Slováky.
  • Vstupy do parků jsou však poměrně drahé (N. P. Bromo 15 €, Ijen 18 €).
  • V Indonésii je díky slabému kurzu tamní měny vůči euru každý milionářem (1 € = 16700 IRD).
  • Pro vstup do země na 30 dní za účelem turistiky nejsou potřebná víza.
  • V zemi se jezdí po levé straně.
  • Doporučuje se vlastnit mezinárodní řidičský průkaz.

Text a foto: Aleš Tvrdý