Moravcová, Slafkovský, Hrbatý: Proč milují svou sportovní disciplínu?

156
Sportovec roka

Někdy je to náhoda, často dodají inspiraci kamarádi, ale nejčastěji přivedli naše nejlepší reprezentanty k profesionálnímu sportu rodiče. Když se dostaví sportovní úspěchy, právě jim nejčastěji patří slova poděkování.

Podobná zazněla z pódia či v kuloárech během slavnostního vyhlašování výsledků Sportovec roku 2018. Některé současné i bývalé skvělé slovenské sportovce se nám podařilo oslovit s otázkou, proč si vybrali právě ten jejich sport.

Henrieta Farkašová, zrakově znevýhodněná sjezdová lyžařka:

Farkašová
Skvelá paralympionička Henrieta s navádzačkou Natáliou (vpravo).

Na svém sportu mám ráda rychlost, volnost, přírodu. U mě šlo o „lásku na první pohled“, vlastně od prvního momentu, kdy jsem se postavila na lyže. Jako sedmnáctiletá středoškolačka jsem se zúčastnila lyžařského výcviku. Mohlo by se zdát, že pro vrcholový sport je to pozdě, ale velmi rychle jsem dělala pokroky a můj tělocvikář ve mně viděl velký talent. Stal se mým prvním trasérem, pomohl mi zorientovat se v různých svazových i finančních záležitostech, za což jsem mu nesmírně vděčná. Ani moji blízcí se nelekli a hodně mě podpořili. Od mých začátků už sice uplynulo patnáct let, dodnes jsem však šťastná, že jsem tenkrát na ten lyžařský kurz šla. A velmi si vážím toho, že jsem se spolu s trasérkou Natálií Šubrtovou letos premiérově ocitla mezi top desítkou sportovců.

Hrbatý
Dominik Hrbatý

Dominik Hrbatý, tenista:

Svůj sport jsem si nezvolil sám, „vybrali“ mi ho rodiče. Tenis hrával otec. Na kurt jsem se poprvé dostal jako velmi malý, to si nepamatuji, aktivně jsem začal přibližně jako šestiletý. Velmi mě bavilo soutěžit, hrát o vítězství a dokazovat zejména sám sobě, že se lze stále zlepšovat. Sporty jako hokej či fotbal jsou sice možná pro malého chlapce atraktivnější, ale nelákaly mě. Vždy jsem chtěl být jen a jen tenistou. (úsměv)

Štefečeková
Zuzana Rehák Štefečeková

Zuzana Rehák Štefečeková, střelkyně:

Proč jsem si vybrala střelbu? Protože neběháme! (úsměv) Ale vážně: Kondici mít musím, zbraň váží přibližně čtyři kilogramy. Ke střílení mě přivedl otec a úplně mě dostalo. Nad žádným jiným sportem jsem ani nepřemýšlela. Ženu se zbraní jsem vnímala velmi zajímavě, bylo to pro mě něco nového. Postupně ve mně objevili talent i trenéři, přicházely docela dobré výsledky – a to už se skončit nedalo.

Alexander Slafkovský, vodní slalomář:

Slafkovský
Úspešný vodný slalomár s partnerkou Jelkou.

Když se člověk posedmé ocitne mezi TOP desítkou nejlepších sportovců, vždy si s díky vzpomene na své začátky. Po mém narození lékaři vyslovili těžký ortel, že asi nebudu chodit. Mí rodiče to nechtěli dopustit a dělali vše, aby mě dostali do normálního života. Mám za sebou mnoho operací, intenzivního cvičení a podobně, až jsem se díky nim dostal do lodě a už jsem z ní nevystoupil. Pochopil jsem, že tenista či hokejista ze mne nebude, ba ani lyžař, i když jsem odmalička lyžoval. Takže vodáctví bylo nejlepší volbou. Všem, kteří byli a jsou doteď se mnou, jsem velmi vděčný a snažím se jim sportovními výkony přinášet radost.

Moravcová
Martina Moravcová

Martina Moravcová, plavkyně:

U nás plavala celá rodina, takže má cesta do bazénu byla velmi přímá. Byly mi asi čtyři, když začal můj plavecký život. Zpočátku šlo zejména o to, aby se mi zlepšila imunita, neboť jsem byla často nemocná. Potom se mi pod matčiným trenérským vedením začalo dařit, v šestnácti jsem jela na první olympiádu. I když jsem zkoušela také tenis či jachting, plavání zvítězilo. Asi to byla dobrá volba, když jsem se šestkrát stala vítězkou této krásné ankety, i když se mě vlastně nikdo neptal, zda se mi plavání líbí. (úsměv)

Matej Tóth
Matej Tóth

Matej Tóth, chodec:

Se svým sportem jsem začínal poměrně pozdě – až jako třináctiletý. Volba mi však určitě sedla, i když jsem svým nejbližším zpočátku nechtěl chodecký styl ukázat. Jenže netrvalo dlouho a „předvedl“ jsem se. Má matka zpočátku vnímala závody jako utrpení a chodecké galeje. Vzpomíná si zejména na jeden z prvních, kdy se mi nedařilo, a trenér na mě dokonce křičel. Dnes mi chodí na závody držet palce. Otec mě provází také v zahraničí – mé olympijské zlato zažil na vlastní kůži v brazilském Riu. Tehdy pro mě byl obrovskou vzpruhou.

Text: Bea Vrzgulová, foto: Pavol Urbánek, Patrik Ratajský