Poslední/jediná monarchie v jižním Pacifiku: Tonžské království (Tonga)

32
Tonga
Souostroví Haba

Zaměstnankyni v uniformě podávám spolu s pasem i letenku. Nacvičeným pohledem ji přelétla očima, aby našla cílovou destinaci, do níž směřuji.

Očividně ji už našla, protože zvedla obočí a ptá se mě se zájmem: „Hmm, jdete na Tongu? Wow, zajímavé!“

Ano, mířím na území jediného království v jižním Pacifiku, které nebylo nikdy kolonizované. Nedá se říci, že pokusy by se nekonaly a ani to, že by země nepřišla o značnou část svého území právě kvůli „mořeplavcům z Evropy“, ale až dodnes si ponechala svůj status monarchie.

Tonga
Hodina matematiky

Zdejší lidé svého krále milují. Stejně jako Boha, oceán a slunce nad hlavou. Hlavní město Nuku’alofa se nachází na největším ostrově Tongatapu a hned po přistání jsem věděl, že tady se čas měří trošku jinak. To pravé dobrodružství však na mě teprve čekalo – na vzdálenějším souostroví Ha’bai.

Tonga
Zvykem zdejších mužů je nosit dlouhou sukni s kapsami.

Počet obyvatel celého království se velmi blíží počtům Banskobystrického kraje, takže když jsem řekl, že jsem z malé země, která má pouhých 5,5 milionu obyvatel, zdejší lidé se mi vysmáli. Všichni se shodli, že „můj ostrov“ je velmi velký. Byl to pro mě velmi zajímavý poznatek, protože drtivá většina z těchto lidí nikdy neopustila svou zemi. Proto vždy, když chtěli říct něco o Slovensku, nepoužili slovo „země“, ale „ostrov“.

V celém království není jediná univerzita. Pokud někdo chce studovat na vysoké škole, musí odcestovat do sousedního Fidži. To je však také ostrov, který byl kdysi pod správou Tongy. Stejně jako Samoa a další okolní malé země, které dnes již sice hlásí samostatnost, ale netřeba ani příliš intenzivně bádat a hned je jasné, že kolonizace Evropanů značně ovlivnila jejich historii.

Domácí to berou tak, že jiná možnost nebyla. Ana, s níž jsem strávil hodně času, mi toho řekla hodně: „Víš, když přišli první lidé z dalekého světa, tak jsme je vítali přátelsky. Zřejmě i proto dostaly naše ostrovy pojmenování ,Přátelské ostrovy‘. O nich se však to samé říci nedá. Chtěli naši zem, naše lesy, náš oceán… Měli zbraně a my jsme měli jen kameny a jednoduché nástroje ze dřeva. Takže jsme se vzdali velké části země. Tongu jsme si však nechali. Ta je naše, tu nám nechal Bůh po tom, co se dohodl s naším prvním králem!

TongaNa znak díků a úcty k Bohu se král zavázal, že každou neděli jeho národ nebude pracovat, ale odpočívat a modlit se. Proto tato tradice přetrvala až dodnes a v neděli se nesmí nic, ale absolutně nic dělat. Pokud by to někdo porušil, rozhněval by nejen krále, ale i Boha. No a ten by na nás mohl uvalit nějaké neštěstí. Tohle nechce riskovat nikdo. Koneckonců, je to i v zákoně a porušení se trestá.“

Proto jdeme spolu s Anou v neděli ráno na mši. Nepatřím mezi ty, kteří chodí do kostela, ale tady si to nechci nechat ujít. Navzdory malému počtu obyvatel je zde na můj vkus dost církví. O kostelích ani nemluvím.

Být cizincem je v této části světa úžasná zkušenost. Při pohledech kolemjdoucích zdejších obyvatel se někdy neubráním spontánnímu smíchu. Dívají se na mě asi tak, jak se zřejmě lidé dívali na Ibrahima Maigu, když se poprvé procházel ulicemi Bratislavy. Všichni se na mě však usmívají. Ne takový ten zdvořilý úsměv. Byl to upřímný úsměv, který lze rozeznat na desítky metrů. Bylo jedno, jestli jsem míjel muže nebo ženy, mladé nebo staré lidi. Všichni se usmáli, pozdravili nebo zamávali na pozdrav.

Tonga
Západ slunce

Zvykem zdejších mužů je nosit dlouhou sukni s kapsami. Na ní je ještě jedna, vyrobená z listů místní rostliny. Ženy nosí ve vlasech živé květiny. Spolu s krásnou opálenou snědou pokožkou bez make-upu jsou z nich ženy krásné stejně jako celá země!

A jak chutná Tonga? Skvěle! Tedy alespoň mně velmi chutnalo. Tradiční tonžský pokrm, který se připravuje z čerstvé zeleniny, bylinek a kokosového mléka, v němž plavou kousky syrové ryby, bylo to nejlepší, co jsem ochutnal.

Text a foto: Aleš Tvrdý