Bolívie: Nejnebezpečnější cesta na světě – Cesta smrti

23
Bolívie
Bezmála 70 kilometrů adrenalinu, šílenství, ale i dobrodružství a výzev nabízí „Cesta smrti“.

V žebříčku nejnebezpečnějších cest světa si po právu drží svou pozici na čelných místech. Úsek začínající nedaleko hlavního města Bolívie, La Paz, až po Coroico. Bezmála 70 kilometrů adrenalinu, šílenství, ale i dobrodružství a výzev nabízí „Cesta smrti“, která ještě i dnes připraví o život desítky lidí.

V minulosti byla hlavním tahem mezi důležitými městy. Denně ji zdolávaly stovky řidičů a pasažérů. Mnozí z nich se však už nikdy domů nevrátili. Někteří se v nehostinném terénu dodnes nenašli a na místě, kde jejich životy protnula smrt, už jen smutně stojí v zemi zabodnutý kříž. Jako vzpomínka, jako výstraha…

Dnes už je cesta uzavřená a zdolává ji jen směs nadšenců a vyznavačů adrenalinu. Prostě se zde sejdou šílenci z celého světa, aby si splnili jeden velký sen. Než se spustí dolů ze zasněžených štítů bolivijských hor, musí podepsat prohlášení, že berou na vědomí všechna možná rizika. I ta smrtelná…

Bolívie
Než se spustí dolů ze zasněžených štítů bolivijských hor, musí podepsat prohlášení, že berou na vědomí všechna možná rizika. I ta smrtelná…

Déšť smíšený se sněhem a teplota těsně nad nulou v nadmořské výšce kolem 4500 metrů nevěstily nic dobrého. Mizerná viditelnost a respekt v očích, který byl vidět na každém, kdo v to ráno nasedl na kolo, aby zdolal „Death Road“.

Ještě předtím, než jsme poprvé šlápli do pedálů, nám instruktor ochotně nabídl své zásoby listů koky se slovy: „Dejte si, pojede se vám snadněji.“ Před námi se vlnila úzká cesta z kamene, dokud se zcela neztratila někde v mlze. Na jedné její straně stoupala skála vysoko nahoru, na té druhé zela obrovská propast. Její dno zahalovala oblaka. Všichni jsme hořeli nedočkavostí a netrpělivostí. Starší paní z Kanady si to na poslední chvíli rozmyslela a nasedla do dodávky. Její manžel si napěchoval do úst ještě trochu koky a postavil se k nám na start. Jedeme!

Bolívie
Nejednou se přes naše hlavy valila voda z menších, ale i větších vodopádů.

Jezdí se po levé straně. To je ta strana blíže k propasti, odkud není návratu. V případě, že někdo chce někoho předjet, musí zakřičet, že předjíždí, a také označit stranu, po které jede. Na některých úsecích cesty byl problém předjet jízdní kolo. Dosud nechápu, jak tudy mohla jezdit auta. Cesta, která je z jedné strany doslova vyškrábaná do skal, přičemž její druhá strana má nezpevněný okraj, už připravila o život nejednoho člověka.

Když se nám podařilo dostat níže, pod mraky, před námi se vlnily vrcholky kopců porostlé blahodárnou džunglí a spletí těch nejrozmanitějších rostlin.

Pamatuji si, jak nám instruktor kladl na srdce, abychom byli opatrní: „Pokud spadneš do té propasti, tak tě nikdo nebude ani hledat. Je to zbytečné.“ Při pohledu na tu výšku se ani nedivím. Holé skály kolem cesty se najednou začaly měnit, začalo to jemným porostem a skončilo dokonalou botanickou sbírkou. Nejednou se přes naše hlavy valila voda z menších, ale i větších vodopádů. Se zvyšující se teplotou vzduchu to bylo velmi příjemné osvěžení. Museli jsme rovněž přebrodit několik koryt řek, které nám křížily cestu.

Bolívie
Nejednou se přes naše hlavy valila voda z menších, ale i větších vodopádů.

Během sjezdu je k dispozici několik plánovaných zastávek. Na nich na sebe skupinka vzájemně čeká, aby se zjistilo, zda někdo náhodou nechybí. Pokud se tak stane, instruktor se spojí vysílačkou s dodávkou jedoucí na konci skupiny, ve které se opravují defekty na kolech. Takto lze ověřit důvod případného zmizení (v tom lepším případě).

V nižších polohách již bylo možno vidět nejen divoce rostoucí banánovníky, ale také továrničky, o nichž vědí všichni a zároveň nikdo. Jak jsem se později dozvěděl, zpracovává se v nich koka a ilegálně se tak mění na psychotropní a omamné látky. Na další zastávce jsem si chtěl utrhnout banán rostoucí ve volné přírodě – a dostal jsem se právě k jednomu z takových „provozů“.

Bolívie
V minulosti byla hlavním tahem mezi důležitými městy.

Když jsem se vrátil, instruktor mě hned začal zpovídat, co jsem viděl a zda viděli mě. Ujistil jsem ho, že mě nikdo nezpozoroval. Přesto rozzlobeně zavelel k urgentnímu odchodu z tohoto místa pro případ, že by mě přece jen někdo viděl. Mohly by z toho být pořádné opletačky.

Celodenní sjezd nejnebezpečnější cestou na světě jsem nejen přežil, ale také jsem si jej absolutně užil. Ještě dnes, po několika letech, mi při vzpomínce na toto dobrodružství naskakuje po celém těle husí kůže. Byl to ten nejbláznivější zážitek, který rozhodně patří mezi mé nejlepší v životě!

Bolívie
Někteří se v nehostinném terénu dodnes nenašli a na místě, kde jejich životy protnula smrt, už jen smutně stojí v zemi zabodnutý kříž.

Text a foto: Aleš Tvrdý