Tunisko: bohatství barev, chutí, vůní…

60
Monastir
Monastir představuje pro Tunisany srdeční záležitost – o rodiště Habiba Bourguiba, nejvýznamnějšího politika moderních dějin této země, se také příkladně starají, což je vidět na celkovém vzhledu města.

V každé zemi lze objevovat zajímavá místa, za nimiž jsou ukryty pozoruhodné příběhy – vždyť jak bychom také mohli popírat rozmanitost každého kousku naší země? O to více jsem se těšila na cestování po Tunisku, kraji tak mnohotvárném.

Kdesi jsem četla, že člověk, který necestuje, zůstává plný předsudků – ačkoli to nelze brát doslova, je na tom kus pravdy. Díky cestování blíže poznáváme různé země a osobní zkušenost nás učí uvědomovat si, že věci mohou být jiné, než jak vypadají v televizi nebo na internetu. A chozením po světě můžeme přicházet i na to, že svět není tak černobílý, jak ho vnímáme například doma v obývacím pokoji.

Přiznám se, že ještě před pár lety jsem o Tunisku měla pouze víceméně základní vědomosti. Mnozí z nás ho znají především jako oblíbenou letní destinaci nebo jako místo, kde dnes už jen odpočívá někdejší slavné Kartágo. Když jsem však měla možnost před téměř třemi lety tuto rozmanitou krajinu procestovat, opět jsem se utvrdila v přesvědčení, že každý kus naší země má co poodhalit.

Kelibia
Kelibia patří k důležitým přístavním tuniským městům, navíc je známá díky rybolovu. Od 60. let se zde každý rok koná mezinárodní festival amatérského filmu.

Tunisko patří k nejliberálnějším muslimským zemím světa, za což vděčí především svému prvnímu prezidentovi Habibu Bourguibovi. Jeho vládou začala nová éra této severoafrické země. Stál u zrodu svobodného Tuniska a prosadil na tehdejší dobu převratné zákony, které jsou ještě dnes v mnoha muslimských zemích nemyslitelné – mnohé z nich se týkaly postavení žen. Tento pokrokový muž si osvojil osvícené názory také během studií práv ve Francii – ovšem nic z toho by nemusela být pravda, kdyby mu takové myšlení nebylo vlastní. Po návratu do vlasti v roce 1927 se postupně stále více zasazoval o nezávislost Tuniska na Francii, což se podařilo v roce 1956; v následujícím roce vyhlásilo Tunisko konečně republiku.

Spolu za lepší život

Sidi Sahbi
Mauzoleum Sidi Sahbi údajně ukrývá tři Mohamedovy vlasy.

Takzvaná jasmínová revoluce v Tunisku ze začátku roku 2011 byla spouštěčem série dalších povstání v arabském světě, které se jednotně označují jako arabské jaro. Přestože jádro problémů tkvělo v dlouhotrvající nestabilitě, byla to tragédie mladého prodavače ovoce a zeleniny Mohameda Bouaziziho, která odstartovala vlnu veřejného protestu tuniských občanů. Po tom, co místní úředníci zakázali tomuto tvrdě pracujícímu muži prodávat, a připravili ho tak o jediný zdroj příjmu, Mohamed Bouazizi se ze zoufalství, ale také na protest proti nefungujícímu systému, v druhé polovině prosince 2010 upálil a zraněním začátkem nového roku podlehl. Právě jeho smrt se stala impulzem zahájení zmiňované jasmínové revoluce a dalších vzpour v okolních zemích. Tuniský prezident Ben Ali po několika dnech rezignoval, stihl však spolu s manželkou a spoustou zlatých cihliček utéct ze země a dodnes pobývá v Saúdské Arábii – na svobodě a bez trestu.

Dva teroristické útoky v roce 2015 v národním muzeu Bardo a v přístavním městě Sousse, které si vyžádaly několik desítek obětí, znamenaly pro zemi katastrofu. Ne každý si dokáže uvědomit bezmocnost, která po těchto dvou neštěstích přišla – Tunisko je ve velké míře závislé na turismu. Po roce 2015 jeho návštěvnost výrazně klesla, některé státy zrušily pravidelné letecké linky do Tuniska. Tamní obyvatelstvo to krutě pocítilo – výrazně stoupla nezaměstnanost, na druhé straně však Tunisané začali dělat maximum pro to, aby turisty opět přilákali. Od minulého roku se sem začali vracet i Angličané, někdejší častí návštěvníci tuniských přímořských oblastí.

Čtvrté nejsvatější na zemi

Stopy po Bourguibovi lze najít téměř na každém kroku, nejen v podobě soch či názvů ulic a letiště s jeho jménem.

Nedaleko oblíbeného přímořského města Sousse směrem do vnitrozemí leží malebné město Kairouan. Tamní Velká mešita dokonce patří k nejvýznamnějším na světě – město se řadí po Mekce, Medině a Jeruzalému k čtvrtému nejsvatějšímu městu vůbec. Už při pohledu na Velkou mešitu pozornějšímu návštěvníkovi neujde několik zvláštností, také typický minaret připomíná spíše obrannou věž. Pro Araby, kteří sem přišli a začali stavět, bylo jednodušší rozebrat původní památky a využívat je jako stavební materiál, než aby hledali nový. Také proto zdobí Velkou mešitu latinské názvy a hlavice sloupů, které pocházejí z jiných staveb. Poměrně jednoduchá stavba naznačuje, že jde o prvopočátky islámské architektury. Nádvoří se mírně svažuje do středu, kam do cisterny stékala voda – byla postavena proto, aby se zde mohla udržovat čistota. Vždy mě fascinovalo, že lidé v těch dávných dobách mysleli na čistotu, zatímco Evropané k ní měli ještě v 18. století poměrně vlažný vztah.

Takrouna
Ve vesničce Takrouna, která se vypíná na kopci, dnes zůstalo několik berberských rodin, a to navzdory hrozbě, že se skála zřítí. Výhled shora na okolní krajinu a olivovníky si podmaní každého…

Přestože turisté nemají povolení vstoupit dovnitř mešity, lze do ní alespoň nahlédnout a představit si muslimské poutníky, kteří se sem přijdou pomodlit. Vedle Velké mešity patří k svatým místům i mauzoleum Sidi Sahbi, jehož krásné prostory okouzlí každého – o to víc, že zvenčí se jeví jako poměrně strohé. Abou Zamaa el-Balaoui, pro Tunisany známý pod jménem Sidi Sahbi, byl podle legend Mohamedovým společníkem a říká se, že s sebou neustále nosil jeho tři vlasy, s nimiž ho měli i pohřbít. Přestože turisté do hrobky nemají přístup, za symbolický poplatek vám ji zevnitř místní pracovník vyfotografuje.

Jsou to procházky po městě, ve skrytých tichých uličkách a po rušných tržištích, které ukazují život v té nejpestřejší formě. V medině v Kairouanu narazíte na všechno možné – a pokud se zde již ocitnete, nevynechte návštěvu proslulé studny Bir Barouta, jejíž pramen je údajně propojen s Mekkou. Ti mlsní by rozhodně měli ochutnat tamní sladkou specialitu s názvem Makroud, datlové koláčky, tak oblíbené po celém Tunisku. Avšak jen v Kairouanu najdete ty originální a nejchutnější.

Velká mešita
Kairouan by měl navštívit každý věřící muslim – spolu s Velkou mešitou, dominantou města, představuje nejsvatější město severní Afriky.

Reprezentativní město

Monastir, který rovněž leží blízko Sousse, mě mile překvapil svou upraveností – není to však pouhá náhoda, město je totiž rodištěm i místem úmrtí jejich prvního prezidenta Habiba Bourguiba, proto si Tunisané na jeho reprezentativnosti dávají opravdu záležet.

Město jsme navštívili během krásného slunečného dne, silný vítr nám však dal pořádně zabrat. Každé počasí však dodává místu své osobité kouzlo – krátký čas jsme strávili na útesu, ze kterého se nám naskytl nádherný pohled na rozbouřené moře. A když jsme se otočili, dívali jsme se rovnou na nedaleký Bourguibův rodný dům.

Stopy po Bourguibovi lze najít téměř na každém kroku, nejen v podobě soch či názvů ulic a letiště s jeho jménem. Navštívili jsme jeho mauzoleum, které si prezident nechal postavit ještě za svého života, stejně jako mešitu.

V sedmi studených a horkých pramenech se sírou, chlorem a sodíkem si už odedávna léčili lidé různé obtíže.

Bourguibově popularitě se ani nedivím, vždyť to byl právě on, komu hned v počátcích vlády mimořádně záleželo na vytvoření nového občanského zákoníku. Pocházel z rodiny s otevřenou myslí, měl dobré vzdělání a ve Francii okusil jiný život. Jak jsem již naznačila, mnohé změny se týkaly postavení žen, patřilo k nim dokonce povolení užívat antikoncepci, které prosadil v 60. letech. Jeho moderní smýšlení dokonce sahalo až tak daleko, že chtěl v období ramadánu zrušit půst – to však bylo i na liberální Tunisany už příliš, a tak k tomu nedošlo. Na druhé straně mě však napadá, že snad každý politik si v sobě nese také rozhodnutí protiřečící se filozofii jeho politiky, neboť Bourguiba omezil svobodu tisku…

Sidi Sahbi
Kairouan by měl navštívit každý věřící muslim

Bohatý a úrodný Cap Bon

Rozmanitá tuniská krajina přechází z hornatého severu přes úrodnou oblast v okolí řeky Medjerda až po pouštní oblast na jihu. Ve východní části severní země si na mapě lze všimnout poloostrova Cap Bon, který již od kartaginských dob patří k významným zemědělským oblastem; jde o nejúrodnější část tuniské země. Někteří geologové zastávají názor, že tento výběžek kdysi spojoval Afriku s Evropou. Ve velkém se zde pěstují pomeranče, citrony, rajčata a paprika, z nichž se pak vyrábí výborná harissa, oblíbená pálivá omáčka a gurmánský symbol Tuniska, která nesmí chybět na žádném stole. Také se zde již odedávna nachází vinná réva. Díky vysokým srážkám se zde daří všemožným plodinám.

Kouzlo oddechu

Městečko El Haouaria u pobřeží poloostrova Cap Bon, které leží nejblíže Evropě, je místem mnoha pozoruhodností. Ze zdejších mramorových lomů otroci přepravovali v dávné minulosti materiál na stavby do Kartága či jiných míst. Dokonce tudy vede migrační dráha dravců, kteří přes městečko přelétávají v jarním období, a proto se zde každoročně pořádá známý festival dravých ptáků.

El Haouaria
El Haouaria

Nevelké město Korbous, kde vyvěrají věhlasné léčivé prameny, ve mně zanechalo příjemný pocit také díky přívětivosti zdejších lidí. V sedmi studených a horkých pramenech se sírou, chlorem a sodíkem si už odedávna léčili lidé různé obtíže. I když návštěvnost už nedosahuje někdejších rozměrů, místní lidé dělají vše, aby někdejší slávu tohoto lázeňského města obnovili.

Pevnost Kelibia
V Kelibii se nachází také pevnost, jejíž vznik však není přesně datován.

Zdejší Tunisan, který si spolu s bafáním z dýmky užíval teplé paprsky, mě zaujal natolik, že jsem mu s radostí věnovala pár chvil. Tento starý muž mi s úsměvem na tváři zapózoval při fotografování, to vše s přirozeností. Potěšil mě a nevědomky dodal energii. Opět jsem se zamyslela nad pravdou, že zatíženi hektickým životem si často nedokážeme vychutnat chvíle zdánlivého nicnedělání, tak důležitého pro vydechnutí, ba dokonce za to ještě cítíme vinu…

Text a foto: Miriama Vojteková