Terchová: Hlavní město slovenské hrdosti

24
Terchová

Mnohokrát opakovaný vtip o tom, že Jánošík nebyl z Terchové, je populárnější než Karel Gott v sousední České republice. Kdo ho alespoň jednou neslyšel nebo nepoužil, zřejmě nepochází ze Slovenska.

Přemýšlím o tom, zda by se mu smál i samotný hrdina, jehož zradili za několik zlaťáků. Právě díky tomu ho neminul krutý trest, po němž už nezachránil pro chudé ani groš. To byl smutný konec slovenského Robina Hooda.

Vydat se dnes do vesničky nedaleko Žiliny, která se ukrývá v panenské přírodě Malé Fatry, je zřejmě jiný zážitek, než to bylo před mnoha lety. Brynzové halušky, sýrové korbáčky nebo makové šišky jsou jen v těsném závěsu za tím, co se mi při pomyšlení na Terchovou vybaví vždy jako první.

Terchová

Letní hudební festivaly, skvělé jídlo, odpočinek a relaxace v mnoha spa, turistika nebo jen takové ty bezcílné potulky přírodou. To vše zde lze provozovat bez pocitu jediné výčitky. Cesta do Jánošíkova revíru mě pokaždé nadmíru uspokojila.

O jedinečnosti a významnosti této obce není nejmenších pochyb. Dostat se přece na seznam světového dědictví UNESCO nemůže každý. Terchová ano. Zřejmě i proto se sem každoročně vydá stále více turistů zpoza hranic Slovenka.

Ještě předtím, než se dosyta najím nějakého skvělého domácího jídla, jehož je tady více než dost, však mířím právě do hor. Jánošíkovy díry by mě už mohly po tolika návštěvách docela omrzet, opak je však pravdou. Úzké chodníky a žebříky vedoucí mezi vysokými skalami a po dně menších a větších kaňonů vypadají téměř jako procházka po jiném světě. Dosud nechápu, proč toto místo nenese název Jánošíkův ráj. Pokud se zde někomu podaří ztratit se, musí to být zřejmě to nejlepší, co ho může potkat.

TerchováTuristika kolem obce je pro každého. Jednodušší, ale i náročnější trasy se vlní přírodou v klikatých chodnících. Celodenní procházka se tak rázem stává příležitostí, díky níž lze dokonale pročistit mysl, pokochat duši a nejednou také nabýt nových poznatků. Sledování pestrého života v okolí tras je téměř jako procházka velkou učebnicí biologie.

Jídlo, zabalené na cestu do batohu, se také hodí. Je však třeba myslet na to, že jde o národní park, proto není rozdělávání ohně vždy povolené. Naprosto tomu rozumím a chápu také to, že když se toto nařízení rodilo, jeho autor asi neměl takový hlad jako já. Nedokážu si představit nic lepšího než opékání dobrot v tomto nádherném prostředí. Navzdory všem výstrahám a varováním před letními požáry tedy nacházím své útočiště. Má podobu malého ohniště na bezpečném místě.

Fyzické zásoby pro žaludek, psychické pro srdce. S touto kombinací se mi mnohem snadněji vydává na další cestu panenskou přírodou. Slunce na modré obloze příjemně prohřívá tento téměř dokonalý den. K tomu, aby se vydařil na 120 procent, mi chybí vylézt na některý z kopců, odkud se otevře pohled na svět tam dole pode mnou.

Naštěstí jsem na místě, kde o kopce nouze věru není, a tak už stoupám naproti svému cíli. Na vrcholu si na mě počkalo přesně to, co jsem potřeboval a toužil cítit. Ta svoboda a jedinečnost momentu, kdy lze téměř zažít pocit beztíže.

Po tomto dokonalém opojení se jen těžko loučím s výhledem, který nabídne vždy pouze vrchol kopců. Pokud někdo nerozumí tomu, proč se lidé po celém světě škrábou na všechny možné vrcholky, jsou to zřejmě jen ti jedinci, kteří tam nahoře nikdy nebyli. Jinak by to určitě chápali.

Únava po celodenním chození se obvykle projeví pár metrů před cílem. Mozek zřejmě začíná vydávat signály, že je konec a netřeba už šetřit síly. Vracím se tam, kde jsem svou cestu začal. Rozdíl je však obrovský. Na konci krásného dne si sedám za stůl v dřevěné kolibě, kde přede mne postaví krásná dívka v lidovém kroji talíř plný brynzových halušek se sklenicí naplněnou žinčicí.Terchová

Netrvá dlouho a porce skvělého jídla je už minulostí (uvidíme se později, ale v jiné podobě). Den v Terchové však stále nekončí. Na řadu přichází relaxace pro tělo. Sedám si do horké sauny, která je definitivní tečkou za tím, co si vždycky rád dopřeji pokaždé, když se vydám do Terchové.

Text a foto: Aleš Tvrdý