Jaké jsou hory na tropickém ostrově Tchaj-wan

62
Tchaj-wan

Slunce, voda, pláž, ovocné nápoje a drinky. Pohoda. Léto. Období, které nejednou přináší nejzajímavější momenty z celého roku. Mnozí z nás zřejmě netouží po ničem jiném než ponořit hlavu pod hladinu. Nechat odplout všechen stres a zapomenout na starosti. Skvělý recept k pročištění hlavy.

Možností se však nabízí vždy více. Nikdy není pouze jedna. I když se to na první pohled může zdát nemožné, časem se možná situace vyvine zcela jinak. Stačí hledat nebo se jen nechat unášet a počkat, kam zafouká vítr. Plán je jedna věc, ale realita může být zcela odlišná.

Tchaj-wan

S létem se totiž nespojuje jen nutnost nebo povinnost vyhledávat jedinou možnost, jak trávit čas. Kromě vody tady přece máme něco jiného. Třeba krásné, sladěné do krásných barev a dokonce majestátní. Hory. Pokud bych někomu řekl, že žiji na tropickém ostrově v Tichém oceánu, asi by mi jen těžko uvěřil, že tam lze najít i nějaký kopec. Opak je pravdou.

Nejvyšší hora Tchaj-wanu se tyčí bezmála 4000 metrů nad hladinu oceánu (m n. m.). Dostat se na její vrchol je trošku komplikovanější, a proto jdu na sousední vrcholek. Ten má „pouhých“ a ještě k tomu necelých 3 300 m n. m. Od břehů, kam narážejí tyrkysové vlny oceánu, se klikatými cestičkami pomaličku dostávám přes palmové háje, čajové plantáže, bujné porosty až do nadmořské výšky, kde už docházejí síly i mému skútru a musím ho na posledních metrech do kopce tlačit vedle sebe.

Tchaj-wan

Plán je jasný. Stihnout západ slunce na střeše ostrova, v noci sledovat oblohu, oděnou do tmavého kabátu posypaného hvězdným prachem a doufat, že alespoň pár z nich snad proletí nad mou hlavou, abych si mohl něco přát. Ranní východ slunce už bude víceméně jen tou známou třešničkou na dortu. Ale i kdyby se však nezdařil, po nočním divadle to stejně bude skvělý zážitek.

Na vrchol pohoří Hehuanshan přicházím v pravý okamžik. Přesně ve chvíli, kdy se slunce loučí s odcházejícím dnem a mizí na dalekém západě. Možná jde za lepším životem tak, jak to udělalo už mnoho lidí z Asie, kteří věřili, že právě cestou tímto směrem dostane jejich život mnohem lepší spád. Nevím. Pokud jde o mě, vybral jsem si směr opačný a zatím jsem zde velmi spokojen.

Když se sluneční kotouč definitivně rozloučil s Tchaj-wanem a obloha se pomaličku a nenápadně začala měnit z oranžových odstínů na stále tmavší, nechtěl jsem zůstat zaskočen tmou, která mě každou minutou pohlcovala jako dravec svou kořist.

Tchaj-wan

Tchajwanci se noci v horách bojí. Údajně to je čas jenom pro duchy, a proto raději zůstávají doma, než aby by se v tomto čase vydali do přírody. Zřejmě proto jsem po kopcích v noci chodil opět sám. Když jsem některému ze svých přátel řekl, kam se chystám, tak si jen nechápavě ťukal na čelo a díval se na mě, co to zase vyvádím. Jenže jak jinak bych měl sledovat noční oblohu? Ve městě to nejde, protože tam je příliš mnoho světelného znečištění. Není tedy jiná možnost.

S čelovkou na hlavě objevuji nová místa. Světelný kužel tlačím před sebou jako osel mrkev na provázku. Bez čelovky bych tady byl ztracen. Netrvá dlouho a nacházím místo, kde rozkládám stativ s fotoaparátem. Krátce nato už běží první expozice a bum! Na displeji sleduji to, co mě vždy dokáže udělat tak šťastným a pyšným na to, že jsem člověk. Že žiji na této překrásné planetě a jsem tedy její součástí.

Tchaj-wan Hehuanshan
Hehuanshan

Po dlouhé, studené, ale krásné noci vítám nový den. Lépe to už zřejmě ani dopadnout nemohlo. I východ slunce je jako na objednávku. Obloha se zbarvila do mnoha odstínů jako karnevalová tanečnice v pestrobarevných šatech.

Vyplatilo se!

Text a foto: Aleš Tvrdý