Zelená země

63
Nový Zéland
Auckland

Vánoce jsem chtěl víceméně ignorovat. Už na konci listopadu jsem však zjistil, že se mi to nepodaří. Všudypřítomné blikající stromky, výzdoba, dárky… Prostě všechna ta snaha trhovců a obchodníků směřující k tomu, aby nám připomněli, že už za několik dní nastane den, na který se čeká celý rok.

Letošní Vánoce měly být jiné než všechny předešlé. Proto to ignorování. Zjistil jsem však, že to zřejmě není dobrý nápad.

Nechtěl jsem zůstat během tohoto krásného dne doma sám, ani vyrazit na nějakou party. Pro mě je tento den tím nejdůležitějším v celém roce. Prostě výjimečný. Musím se k němu tedy adekvátně postavit, a nikoliv strčit hlavu do písku jako pštros. Rozhodl jsem se splnit si to, čeho jsem se tak obával. Nezůstanu doma sám. Na Štědrý den budu obklopen mnoha lidmi, dostanu večeři, podívám se i nějaký ten film a oknem budu sledovat zajímavé výjevy. Štědrý den strávím v plném letadle směřujícím na Nový Zéland. Je to země, o níž jsem tak dlouho snil!

Nový Zéland
Rotorua

Jako z jiné planety

Vždy, když mi někdo řekl, že v určité zemi už byl nebo se tam chystá, potichoučku jsem mu záviděl a představoval si, jaké to tam asi je. Své snění jsem vždy ukončil tím, že jsem si řekl: „I já tam jednou pojedu.“ A jsem tady. Ani se mi nechce věřit, že je to realita. Oknem se dívám na deštivé město. Je zde prosinec a spolu s ním i léto. Podivné? Možná pro nás, Evropany, ale ne pro domácí. Vždyť jsem na jižní polokouli a zde je vše naopak.

Nic víc si na letošní Štědrý den nepřeji více než slunečné počasí. Ráno se probudím do nového dne a zjišťuji, že moje prosby se splnily. Proto rychle vycházím ven. V největším, nikoli však hlavním městě země se neplánuji zdržet dlouho. Přesto si tady však přece jen něco prohlédnu. Městský vulkán a přístav jsou označeny v mých poznámkách silnou čarou, nechci je tedy minout.

Nepamatoval si, kdy naposledy viděl tak krásně zbarvenou oblohu po slunečném dni!

Přesný opak, v porovnání s městským životem, nacházím asi 50 kilometrů od geotermálního centra Rotorua. V doslovném překladu to je místo, které Maoři nazvali Modrá stuha. Vlastně se jim ani není co divit, že se takto rozhodli. Zelenými lesy a loukami se táhne řeka, jejíž koryto je stejně čisté jako sen ze safírové pohádky. Místo, které zatím neobjevily masy turistů, je trochu méně dostupné, a zřejmě i proto zcela prázdné. Mně to však nevadí, právě naopak. Vychutnávám si procházku panenskou přírodou a syté barvy mi přímo hladí duši i oči.

Nový Zéland
Městský park Rotorua

Do této lokality nepřicházím náhodou. Nejen samotné město Rotorua, ale celé jeho okolí je jako z jiné planety. Ještě nevím z které, ale určitě z některé, která leží velmi daleko od Země. Zde se tedy příroda pořádně vyřádila. Někdy mám pocit, že se procházím po obrovské malířské paletě, plné těch nejdivočejších barevných odstínů. Někdy mi je zima a hned nato zase velmi teplo. Už jenom čekám, kdy mi nad hlavou proletí asteroid nebo se setkám s mimozemskou civilizací.

Přímo v centru města Rotorua je park Kairau, kde začínám své objevování tohoto neuvěřitelného místa. Bublající bahno, vroucí voda, k obloze stoupající obláčky páry. Odumřelé větve stromů, které by si slabší povahy mohly poplést s nějakými přízrakem ze záhrobí. Oranžová a červená půda. Ne, nečtu si žádný scénář nebo námět na hororovou scénu ze stříbrného plátna. Stále jsme v městském parku.

Místní obyvatelé si již zvykli, ale když přijde někdo nový, zaručeně dostane časem stejnou otázku: „Nevadí ti ten zápach ve městě?“ Právě díky geotermální aktivitě je ve městě cítit to, čemu u nás na Slovensku říkáme „vejcovka“. Může za to zejména zvýšený výskyt siřičitanu v ovzduší. Proto je na mnoha místech v okolí zcela běžné narazit na žlutou půdu nebo kameny v odstínech této barvy.

Nový Zéland
Malířská paleta

Unikátní jezírka

Mezi městy Rotorua a Taupo je další skvělé místo, kde se rád zastaví každý turista procházející okolím. Tak jako jiná místa po světě, také tento park byl objeven za zcela nečekaných okolností. V minulosti stála nedaleko věznice. Jelikož ze země na mnoha místech vyvěrala teplá voda, odsouzenci často potají chodívali prát své prádlo právě na tato místa. V teplé vodě to šlo lépe. Díky tomu se objevil i gejzír Lady Knox, který každé dopoledne vytryskne do výšky více než 10 metrů. Netrvalo dlouho a z tohoto místa se stal velmi pěkný a zejména oblíbený park.

Někdy prostě vše dopadne tak, že to ani nelze lépe naplánovat.

Dnes se tady už zřejmě nedá narazit na vězně, ale lze zde opět sledovat rozmanitost přírody. Malé i větší bahenní lázně, v nichž bublá a vře černé bahno, připomínají kotel, ve kterém čarodějnice vaří svůj lektvar. Spadnout do něj by zřejmě byla osudová chyba, takže i přes euforii z tohoto místa a toho, co vidím kolem sebe, musím být ostražitý a mít oči na stopkách. Možná zahlédnu i tu čarodějnici, která mi pak splní nějaké přání.

Jednoznačně největší atrakci – spolu s gejzírem – tvoří dvě přírodní jezírka. Champagne pool a Inferno pool. První z uvedené dvojice sice svým zabarvením nepřipomíná ani zdaleka známý francouzský mok, ale své jméno dostalo kvůli něčemu jinému. Teplota jeho vody se blíží ke 100 stupňům Celsia a ze země se do něj uvolňuje množství plynů. Právě díky tomu lze na hladině sledovat proces vytváření jemných bublinek přesně jako u šampaňského, když se nalije do sklenice.

Nový Zéland
Champagne pool

Název Inferno pool je trochu více mysteriózní. Díky sousedním jezírkům se po mnoho let v zemi zformovaly malé kanálky a cestičky, kterými z okolí přitéká voda bohatá na minerály. Právě jejich kombinace způsobuje barvu vody, která vtiskla symbolický název celému jezírku.

Magické chvíle

Někdy se odvíjejí věci tak snadno a jednoduše, že se mi tomu ani nechce věřit. Jindy je to přesně naopak, a ani tomu se mi nechce věřit. I cesta k světelnému majáku Castlepoint se bohužel odehrála v režii druhého ze zmíněných případů. Nechtěl jsem se však vzdát nijak snadno, neboť toto místo bylo jednou z mých priorit celé cesty napříč Novým Zélandem.

Jedna věc však je dostat se na cílové místo a druhá věc, jak se odtud dostat.

Kvůli majáku Castlepoint jsem procestoval téměř 600 kilometrů. Neodradila mě ani cesta, která nebyla jednoduchá. Nepodařilo se mi koupit lístek na autobus a čekat do následujícího dne nepřicházelo v úvahu. Musel jsem tedy opět stopovat. Vezl jsem se snad osmi auty. Z vesnice do vesnice. Několikrát jsem s plným batohem kráčel uprostřed horkého dne po silnici uprostřed ničeho. Před očima jsem měl jen jedno. Hnala mě vidina toho, že na konci cesty na mě čeká maják a já se tam dostanu, i kdyby trakaře padaly! V posledním autě, které mi zastavilo, seděl mladý Francouz. Zeptal jsem se ho, kam jede. Když řekl slovo Castlepoint, což byla i moje cílová destinace, skoro jsem vybuchl radostí!

Měl jsem v plánu vyfotografovat si maják při západu slunce. Bohužel oblaka to zařídila jinak. Až do rána bylo kompletně zataženo. Přemýšlel jsem tedy, co dělat. Zůstat ještě jednu noc, nebo pokračovat v cestě dál? K rozhodnutí mi však pomohlo i to, proč jsem sem vlastně šel. Chtěl jsem přece pěkné fotky. Rozhodnuto! Zůstávám další noc.

Nový Zéland
Castlepoint – východ slunce

Jak strávit den na jedné z nejkrásnějších pláží v celé zemi? Odpověď je jednoduchá: jenom tak se bezcílně motat po nekonečných pískových pruzích, které v pravidelných intervalech omývají vlny oceánu. Tohle bych klidně svedl i častěji. Jak vypadá život na pláži, mi dokonale předvedli tuleni, které jsem náhodou objevil během svého odpočinku pod velkými kameny. Bylo poledne, slunce vysoko nad hlavou a nikam jsem nespěchal. Jediná úloha, kterou jsem musel zvládnout, bylo najít nějaký stín a zdřímnout si.

To, co se na obloze dělo na druhý den během západu slunce, bylo jako dar z vesmíru, z nebes… Nakonec je jedno odkud. Bylo to prostě magické. Chvílemi jsem ani nefotil, protože jsem nechtěl věřit vlastním očím. V ten večer byl západ slunce natolik impozantní, že i místní obyvatelé, kteří tam žijí už několik let, mu neodolali. Oslovil mě chlapík a řekl mi, že když viděl z okna, co se odehrává na obloze a kolik lidí zvedá zraky k nebesům, musel jít ven i on. Nepamatoval si, kdy naposledy viděl tak krásně zbarvenou oblohu po slunečném dni!

Nový Zéland
Castlepoint pláž

Nakonec se tedy ukázalo, že i když cesta na Castlepoint byla zpočátku trochu komplikovanější, nakonec dopadla dobře. Jedna věc však je dostat se na cílové místo a druhá věc, jak se odtud dostat. Obzvlášť, pokud leží zcela mimo civilizaci a nejbližší město je vzdáleno více než 50 kilometrů. Jak se mi to podařilo? Toho Francouze přijela navštívit jeho kamarádka. Měla auto a ráno mě zavezla do toho nejbližšího města.

Někdy prostě vše dopadne tak, že to ani nelze lépe naplánovat. Říká se tomu kouzlo objevování a cestování. Na štěstí není třeba čekat. Musí se mu jít naproti a i samotná cesta může být vcelku zajímavá. Jistě lepší než rozhodnutí neudělat nic nebo spoléhat na to, že štěstí si mě najde samo!

Nový Zéland
Blue Spring Putaruru

Text a foto: Aleš Tvrdý