H
anoj – Ho Či Minovo město (Saigon)
Tato dvě největší města Vietnamu spojuje železnice, vlak tuto trasu překoná za zhruba 32 hodin. Ujede tak vzdálenost téměř 1700 km a zpoza vlakového okna lze sledovat život v této tropické zemi jihovýchodní Asie.
Na tomto úseku tak mohu pozorovat život v zemi, kde se může každý stát milionářem. I když to tak častokrát nevypadá, je to realita. Vietnam stále patří mezi státy, jež se rozvíjejí. K tomu, aby se stal milionář i ze mne, stačilo vyměnit 35 € na domácí měnu. Pojďme se však podívat na život zpoza okna vlaku…
Nástup do vlaku
Večer, několik minut po 21. hodině, už netrpělivě přešlapuji před skleněnými dveřmi, které mě dělí od nástupiště, kde vidím přistavený svůj vlak. Ten bude definitivní tečkou za třídenním dobrodružstvím v Hanoji. Usměvavá uniformovaná paní mi lámanou angličtinou vysvětluje, že mám ještě chvíli počkat. Já se však už nemohu dočkat, až nastoupím.
Měla pravdu, po několika okamžicích se skleněné dveře otevřely a já i se svým těžkým batohem na ramenou, ale s lehkostí v duši, jsem spokojeně kráčel po peroně. Vůz číslo osm bude v následujících téměř 32 hodinách mým životem. Přede dveřmi mě vítá další usměvavá tvář. Snědá pleť, tmavě černé vlasy s ofinou přičesanou do strany a natahuje ke mně ruku. Nehledě na jazykovou bariéru jsem okamžitě pochopil, že chce lístek. Očima přeběhl všechny údaje a ukázal gestem, abych nastoupil. Jsem tady správně. Vědí o mně.
Na první pohled je vidět, že vůz se používá už několik let. Mám-li být přesný, má za sebou několik desetiletí. Působí však čistě. Dvě velká umyvadla a nad nimi zrcadla, kde vidím jakousi známou tvář – široký úsměv a spokojenost. Ano, byl jsem spokojený, šťastný a nadšený z toho, co mě čeká.
Pohledem přeběhnu štítek na dveřích, kde je napsané, že právě tady je moje postel. Číslo 11. Nikoliv náhodou. Vybral jsem si ho schválně. Odmalička, když jsem ještě hrával házenou, jsem ho nosil na zádech při mnoha zápasech a věřil jsem, že mi přináší štěstí.
V malém kupé se šesti postelemi už byl starší děda. Vypadal jako štíhlý Buddha z asijských filmů. Šedivé vlasy, vysoké čelo a dlouhé vousy s bíbrem jej v mých představách do této pozice katapultovaly od prvního okamžiku, kdy jsem ho uviděl.
Pokud bych měl tuto zemi charakterizovat pouze jedním slovem, asi by znělo „zelená“.
Moje postel byla úplně nahoře. Nejvýše z celé řady. Nebylo tam moc místa, ale dalo se to zvládnout. Víc mě mrzelo, že když si na ni lehnu, uvidím oknem tak akorát okolí kolejí. Buddha byl pode mnou a na spodní dvě místa po chvíli zalehli dva mladíci, jejichž věk jsem odhadl na podobný tomu mému. Byli to takoví typičtí městští „týpkové“. Jeden z nich hned vyndal na stůl u postelí tři iPhony a stále s nimi něco dělal. Když si nehrál s nimi, tak si vrazil ruku do rozkroku a tiskl tlačítka tam.
Po večerní kávě se mi nechtělo spát, a tak jsem zkusil vyrobit aspoň pár fotek z předcházejících dní. V tom kolísajícím vagonu to tedy byla docela „makačka“. Po půlnoci už všichni moji spolubydlící spali,vypnul jsem tedy světlo i já, abych se oddal hibernaci. Bylo to skutečně geniální – usínat při monotónním zvuku, který vydává v pravidelných intervalech dunící kov přimáčknutý k druhému kovu. Jemné kolísání mi zase připomínalo houpání v síti; víc si už nepamatuji.
Ráno s novými tvářemi
To, co mě večer uspalo, mě ráno i vzbudilo. Příjemný budíček. Otevřel jsem oči a nepoznával okolí. Kde to jsem? Po pár sekundách se mi však vyjasnilo. Buddha už pomaličku usrkoval instantní polévku a ti dva v noci odešli pryč. Z uličky vedle kupé bylo slyšet, jak někdo něco vykřikuje jazykem, který byl pro mne neznámý. Byl to jeden ze zaměstnanců a tlačil vozík plný jídla, které nabízel na prodej cestujícím. Odolal jsem a dohodl jsem se sám se sebou, že snídani si dám až po každodenním rituálu, který z nás dělá lidi. Ranní hygiena u umyvadla pro mě nebyla z předcházejících cest žádnou novinkou. Už jsem se přece jen vytrénoval v tom, jak se v takovýchto situacích dát do pořádku.
Chtěl jsem vidět, co je za okny neznámé krajiny. Proto jsem se rychle postavil k oknu v uličce a sledoval, jak to tam vypadá a co se tam děje. A vůbec– chtěl jsem vidět všechno.
Krajina byla zelená a obloha bílá jako mléko. Pršelo. Občas jsem zahlédl i nějaké lidi v pršiplášti, jak se motají po prázdném poli. Je prosinec a úroda rýže je sklizená. Prázdná políčka, která v jiném ročním období přinášejí obživu tisícům, ba dokonce milionům lidí, byla teď zbarvena dohněda a zmáčena vodou.
Sem tam se po nich potuloval dobytek pronásledovaný bílými opeřenými špiony. Těm šikovnějším se podařilo osedlat si svého býka a povozit se na něm. Ti, kterým se to nepodařilo, se brodili po kolena ve vodě a zobákem do ní bodali, jako by jí chtěli ublížit. Políčka z času na čas křižovalo koryto velké řeky, které se táhlo po krajině jako obrovský had nebo drak. Domečky byly jednoduché, lodě na řece dosluhující a lidé se tvářili spokojeně.
Buddha se natáhl na spodní posteli. Tady ve vietnamských vlacích právě spodní lehátka slouží pro všechny. Je to takové nepsané pravidlo, že si tam může sednout nebo lehnout každý, pokud postel právě nikomu nepatří. Sedl jsem si tedy na druhou postel a začal jsem psát tento článek. Buddha se na mě zaraženě podíval a ukázal mi, abych se šel najíst.
Po chvíli bylo z uličky znovu slyšet hlas muže s jídlem. Dal mi čtyři vařená vajíčka a kousky masa zalité v nějakém želé, zabalené do palmového listu. Nebylo to špatné, ale podruhé si to už asi nedám. Tedy pokud bude i jiná možnost. Na následující zastávce si k nám do kupé přisedla asi padesátiletá žena. Mluvila anglicky, tak jsme se spolu pustili do řeči. Byla učitelkou na univerzitě a cestovala do města, vzdáleného 300 km od místa, kde nastoupila. Netušil jsem, kde jsme.
Vyprávěla mi o tom, že Vietnam se za poslední roky dost změnil. Zmodernizoval. Zejména města. Na venkově je to vidět na tom, že domy už nemají střechy z rákosí nebo bambusu, ale z tašek. Na polích stále častěji hospodaří farmáři na malých traktorech, ale stále je dost i těch, kteří pracují v zápřahu s dobytkem. Taktéž mi vyprávěla, které části země se jí líbí, a doporučila mi, abych je navštívil. Znala Slovensko! To se nestává často, ale určitě to bylo tím, že byla velmi vzdělaná. Studovala v Austrálii a cestovala i do Kanady. Tam poprvé viděla a zažila zimu se sněhem. Do té doby nic takového v životě neviděla a vždy se bála, že by zmrzla.
Vydal jsem se do přední části vlaku, kde byl jídelní vůz. Chtěl jsem si dát kávu. Cestou jsem si všiml, že kromě mě jsou ve vlaku i další cizinci. Můj plán s kávou se rozplynul jako dým z cigarety, kterou číšník spokojeně pokuřoval přímo ve voze s jídlem. Jazyková bariéra se postarala o to, že jsem si u stolu poseděl asi 30 minut a před sebou jsem měl jenom špinavý stůl. Káva zůstala v nedohlednu. Vydal jsem se tedy nazpět a čekal u kupé, kudy jezdil další vozík se sušenkami a kávou.
Stále pršelo. Dokonce víc a víc. Ani to mě však neodradilo od sledování krajiny za oknem. Když okolo mě procházel Buddha, poplácal mě po zadku. Protože v uličce bylo dost místa, tak úplně jsem toto gesto nepochopil, ale když se naše pohledy setkaly, oba jsme se přátelsky zasmáli a tím jsem to považoval za vyřízené.
Život za oknem
Byl skutečně rozmanitý. Téměř nekonečná políčka, která obdělávali lidé z okolních vesnic, střídaly menší nebo větší města. Poměrně často jsem sledoval i to, jak déšť smývá prach z válečných pomníků roztroušených po celé zemi. Kdybych tak mohl setřít i smutek a žal z duší těch, kteří tam pravidelně chodí oplakávat své blízké. Vietnam má smutnou historii poznamenanou dlouhými a dalekosáhlými konflikty.
Pokud bych měl tuto zemi charakterizovat pouze jedním slovem, asi by znělo „zelená“. Její odstíny lemovaly celou moji cestu ze severu na jih. Rovina, malé kopečky nebo i velké kopce, jejichž vrcholy obalovala hustá oblaka. Všechno bylo zelené a plné bujné vegetace. Změna barvy přišla, až když se kovový drak na kolech dostal k pobřeží. Tady se vegetace nenápadně oděla do odstínů modré a tyrkysové. Ano, přesně tak. Moře. Sen nejednoho Slováka.
Ze snění o tropickém ráji mě opět vytrhla milá paní, která mi nabídla jablko. O jídlo nebyla nouze, protože personál vlaku stále něco nabízel na prodej, a když jsme měli krátkou zastávku, tak se na stanici vždy něco prodávalo.
Krajina se stále nenápadně měnila, až dokud opět neupadla do tmy. Čekala mě druhá noc a ráno se budím v Ho Či Minově městě, kde moje cesta pokračovala odletem do další země.
Tak co? Zkusili byste tento vlak i vy?
Co se vyplatí vědět
- Do země jsou potřebná víza, která se dají vyřídit na internetu nebo přímo na letišti.
- 1 € = 27 929 VND (Vietnamský Dong 22. 2. 2018)
- Pro vstup do země není povinné očkování, doporučuje se však minimálně proti žloutence.
- Krajina patří mezi laciné, ale stejně musíte smlouvat.
- Lístek na vlak lze koupit přímo v místě odjezdu vlaku, na nádraží nebo v cestovní kanceláři. Existuje také možnost nákupu na internetu, k platbě je však potřebná vietnamská platební karta.
- V Hanoji i v Ho Či Minově městě jsou moderní mezinárodní letiště.
- Jídlo na ulicích je velmi chutné, při jeho výběru je však nezbytná opatrnost.
- Pít je třeba pouze balenou vodu.
- Zdejší obyvatelé byli velmi přátelští a pohostinní. Na předešlé cestě zemí mě dokonce pozvali po pohřbu na oběd.
- Ho Či Minovo město je méně konzervativní než Hanoj.
- Za lístek na vlak zaplatíte podle toho, jakou třídou chcete cestovat. Poslední třída však nemá lehátka, pouze dřevěné lavice, na kterých by to byla velmi dlouhá cesta.
Text a foto: Aleš Tvrdý
