Svým nadčasovým elegantním stylem dobyl módní Olymp, srdce princezen, filmových hvězd a nejkrásnějších žen světa. Jeho značka je synonymem špičkové haute couture. Mistr smyslné ženskosti Valentino Garavani.
Valentino nikdy nechtěl být návrhářem, který určuje módní trendy. Jeho snem bylo oblékat nejkrásnější a nejznámější ženy světa a navrhovat krásné elegantní nadčasové šaty, ve kterých budou vypadat jako bohyně. „Toužím po jediné věci – udělat ženy krásné a elegantní,“ vyznal se kdysi dávno a svou touhu proměnil v realitu. Jeho modely jsou ztělesněním klasické nadčasové elegance a vracejí nás do zlaté éry haute couture, kdy byl vizitkou „velkého světa“ styl a dobrý vkus.
Přívlastek Poslední císař, který mu dal režisér dokumentárního filmu v roce 2008 Matt Tymauer, se pro žádného módního návrháře nehodí víc než pro něho. Tak jako římské císaře i jeho svět zná pouze pod křestním jménem. Jeho múzami byly vždy princezny, královny a filmové hvězdy a jeho životní styl je hoden králů. Kolegové a módní odborníci ho už od poloviny 60. let respektují jako jednoho z největších mistrů haute couture.
Zlatý chlapec italské módy
Valentino Clemente Ludovico Garavani se narodil v roce 1932 v městečku Voghera u Milána. Odmalička rád kreslil, listoval v módních časopisech, zajímal se o umění a architekturu, v čemž ho podporovala zejména jeho elegantní teta Rosa, pro niž už jako teenager navrhl první šaty, ale také rodiče.
Tak jako římské císaře i jeho svět zná pouze pod křestním jménem.
„Už jako chlapec jsem rád navrhoval šaty a jsem šťastný, že mohu celý život dělat to, co miluji. Neexistuje moc takových darů od života, než je tento,“ říká. Královské manýry a vysoké nároky na estetiku se u něj projevily už v dětství, kdy odmítal nosit věci z obchodu a boty i šaty mu museli nechávat šít na míru. Rodiče mu ve všem vyhověli. Jako sedmnáctiletý se přestěhoval z Milána do Paříže a začal studovat na Akademii krásných umění a na Chambre Syndicale de la Couture Parisienne. Po studiích prožil učňovská léta v módních domech Jacques Fath a Balenciaga.
Cena International Wool Secretariat pro mladé designéry mu otevřela dveře do módního domu Jean Dessès, kde vytvářel design výkladů a staral se o hosty při každodenních soukromých módních přehlídkách a zkouškách šatů. Vedle toho skicoval vlastní modely. Seznámil se tam s Guyem Larochem, který se rozhodl otevřít si vlastní salon a nabídl mu místo. Po pěti letech v salonu Dessès přešel Valentino do začínajícího mini módního domu svého přítele. Dva roky u Larocheho pro něho byly velkou školou života. Zdokonalil se v kreslení návrhů, střihů, modelování a zvládl základy módního byznysu. V roce 1959 se cítil být dostatečně připravený k vlastnímu startu a vrátil se do Itálie.
Všechny cesty (smetánky) vedou do Říma
S otcovou finanční pomocí si v roce 1959 založil v Římě na Via Condotti vlastní ateliér Valentino a poprvé představil svou kolekci sto dvaceti modelů. Přehlídka měla velký ohlas, ale Valentino neuměl hospodařit a za jediný rok utratil obrovské peníze. Bůhví, jak by se jeho kariéra vyvíjela, kdyby v Římě nepotkal svého celoživotního přítele a partnera v podnikání Giancarla Giammettiho. Mladý student architektury kvůli němu opustil školu a stal se manažerem módního domu Valentino. Jak se ukázalo, měl obrovský talent na byznys a marketing. S Valentinovým talentem vytvořili silný tandem a pustili se do budování módního impéria. Jejich prvním společným úspěchem byla módní přehlídka v Palazzo Pitti ve Florencii v roce 1962. Florencie byla od roku 1951 centrem italské alta moda, ekvivalentu francouzské haute couture. Na přehlídky v Palazzo Pitti se slétaly editorky prestižních časopisů, nákupčí luxusních obchodů a smetánka z celého světa. Valentinovy elegantní decentní modely v tlumených barvách se ihned vyprodaly a tisk ho označil za vycházející hvězdu světové módy.
Založit si módní ateliér v Římě začátkem 60. let se ukázalo jako skvělá investice. Řím byl totiž od 50. let druhým centrem italské módy, k čemuž velkou mírou přispěl zejména příchod hollywoodských filmových producentů do římských filmových ateliérů Cinecittà a čilá spolupráce amerického a italského filmu na historických velkofilmech Kleopatra, Spartakus, Ben Hur a romantických kasových trhácích, například filmu Prázdniny v Římě.
Velká hollywoodská studia přesouvala do věčného města celé filmové týmy v čele s takovými hvězdami, jakými byli Elizabeth Taylor, Audrey Hepburn, Anita Ekberg, Ava Gardner či Richard Burton. Ti zase přitáhli mezinárodní smetánku, a tak se Řím stal v 50. a 60. letech zaslíbeným městem krásných žen, multimilionářů, korunovaných hlav, orientálních monarchů a vlivných politiků z celého světa. Nebylo ničím neobyčejným potkat na ulici evropského krále nebo princeznu a v lepší restauraci na vyhlášené Via Veneto sedět nedaleko hvězd, jakými byli Frank Sinatra, Kirk Douglas, Tony Curtis či Elizabeth Taylor. Atmosféru této bouřlivé éry se podařilo dokonale zachytit Federicovi Fellinimu ve filmu La Dolce vita z roku 1960. Módu italských návrhářů svět objevil zejména díky hollywoodským a evropským filmovým hvězdám, které se zamilovaly do italského ležérně elegantního stylu, lehkých kvalitních materiálů, precizního krejčovství a nádherných bot.
Miláček hvězd
Valentinovy exkluzivní decentní modely s aristokratickým šarmem byly pro bohatou smetánku a filmové hvězdy jako stvořené. První objevila jeho butik hollywoodská hvězda Elizabeth Taylor, která v Římě právě natáčela tiskem oslavovaný velkofilm Kleopatra. Kdo jiný mu mohl udělat lepší reklamu než královna Kleopatra? Liz byla marnotratná stejně jako Valentino, a tak si okamžitě padli do oka. Z butiku odešla se sedmi modely a róbou na slavnostní premiéru filmu. Stala se jeho věrnou zákaznicí, přítelkyní a múzou, přitáhla další hvězdy, bohaté ženy a módní editorky ze zámoří, například editorku amerického Vogue Consuelu Crespi a její sestru Gloriu Schiff, které ho zase seznámily s Jacqueline Kennedy. Už v polovině 60. let se Valentinův salon stal vyhledávaným místem krásných a bohatých žen z celého světa. Mít šaty od Valentina patřilo ve vyšší společnosti k dobrému bontonu.
První objevila jeho butik hollywoodská hvězda Elizabeth Taylor, která v Římě právě natáčela tiskem oslavovaný velkofilm Kleopatra.
Když v roce 1964 Valentino představil Americe v hotelu Waldorf Astoria v New Yorku svou první kolekci Couture, bohaté Američanky a hollywoodské hvězdy v něm našly svého nového módního gurua. Jacqueline Kennedy nemohla přijet, a tak jí návrhář poslal domů výběr z kolekce, modelku a manažera. Jacqueline si objednala šest modelů v černé a bílé a stala se jeho věrnou klientkou. V roce 1968 navrhl dnes už legendární „bílou kolekci“, jejíž součástí byly také „malé bílé“ krajkové šaty. Věnoval je Jacqueline na svatbu s miliardářem Aristotelem Onassisem a tím se definitivně vyšvihl mezi světovou návrhářskou elitu. Od té doby oblékl ještě mnoho královských nevěst. Herečky Audrey Hepburn, Marisa Berenson, bohaté ženy a stylové ikony Babe Paley, Gloria Guinness, Jacqueline de Ribes, belgická královna Paola, anglická princezna Margaret či bývalá iránská královna Farah Diba se neuměly nabažit jeho modelů, v nichž vypadaly mladě a svůdně, ale také velmi decentně a elegantně. Dokonale vyhovovaly jejich luxusnímu životnímu stylu plnému extravagantních večírků, plesů, vernisáží a opulentních večeří.
Od roku 1966 začal předvádět své kolekce v Římě, kam se v roce 1967 přesunuly z Florencie také přehlídky italské alta moda. V roce 1967 získal prestižní cenu Neiman Marcus, která je ve světě módy ekvivalentem filmových Oscarů. V 70. letech strávil hodně času v Americe, kde se stal dvorním návrhářem americké smetánky a miláčkem módních editorek.
Král klasické elegance
V čem spočívá kouzlo Valentinova stylu? Je oslavou klasické nadčasové elegance, smyslné ženskosti, dramatu a luxusu. Valentinovou hrdinkou je vznešená elegantní žena, která si vychutnává svou ženskost, ráda flirtuje a svádí, ale přitom si zachovává odstup a styl. Pro jeho modely je typická jednoduchá silueta vytvořená s pomocí rafinovaných střihů a dokonale propracovaných detailů. „Elegance je rovnováha proporcí, citu a překvapení,“ říká návrhář. O moment překvapení na jeho modelech se vždy postaral detail. Velká mašle, opulentní volán, řasení či perličková výšivka, jež nechal vyniknout jako ústřední motiv jednoduchého celku, a tak umocnil jejich dramatický efekt. K jeho nejkrásnějším vynálezům patří například zvláštní hluboké skládání látky připomínající listy knihy. U večerních a společenských šatů rád používal šikmý střih, oblíbený hollywoodskými kostyméry 30. let, neboť „šaty jemně kopírují linii těla, lichotí mu, ale nepůsobí vulgárně“. Už jako chlapce ho fascinovaly hvězdy stříbrného plátna Lana Turner, Rita Hayworth, Ava Gardner, Greta Garbo či Marlene Dietrich, které se později staly jeho múzami. Hollywoodský glamour sehrál v jeho tvorbě zásadní inspirativní úlohu. Nejraději navrhoval šaty. Podle něj jsou nejdůležitější součástí dámského šatníku, neboť zvýrazňují ženskost a dají se nosit se vším. „Nemyslím si, že se nějakému muži líbí ženy oblečené jako chlapec.“
Jeho oblíbenou dekádou jsou 60. léta „Byla to malá revoluce. Šaty byly tenkrát úžasné, nikoliv však přehnané. Nejnevkusnější dekádou byla 80. léta. Byl to vulgární moment v historii módy,“ prozradil v jednom rozhovoru. K Valentinovým objevům patří také unikátní odstín červené „Valentino Red“, který je dnes v módní branži stejnou legendou jako Kelly bag či šátky Hermès. Jde o zvláštní odstín červené, kterou vyvinul se svými barvíři látek už koncem 50. let. Podle legendy se jako student módy během dovolené v Barceloně šel podívat na operu Carmen a kostýmy v ohnivé červené ho uchvátily natolik, že se do této barvy zamiloval. Sám návrhář však tuto legendu vyvrací a tvrdí, že v opeře ho zaujala krásná starší žena v červené róbě, která zastínila mnohem mladší dámy, a tehdy si uvědomil, jak je žena v červeném nádherná. Valentino se řadí ke staré klasické škole nejen svým stylem, ale i přístupem k navrhování. Vždy kreslil všechny návrhy sám a ze současných návrhářů je v rozpacích. „Dnes jen málo designérů kreslí skici. Je velmi důležité umět nakreslit skici na papír a potom vysvětlit svoje vize střihačům a krejčím. Dnes všichni jen řasí látky na modelce, to je nový styl navrhování.“ Také v osobním životě se chová jako elegán staré školy. Hlídá si soukromí a neživí média osobními skandály.
Nejraději navrhoval šaty. Podle něj jsou nejdůležitější součástí dámského šatníku, neboť zvýrazňují ženskost a dají se nosit se vším.
Sladký život velikána
Valentino a Giancarlo spolu vytvořili úspěšné módní impérium s butiky po celém světe. V roce 1982 vydal Franco Maria Ricci Valentinovu první uměleckou biografii a jako první návrhář vůbec dostal možnost předvést svoje modely v prostorech Metropolitního muzea v New Yorku. V roce 1989 otevřel nedaleko svého ateliéru v Římě „Akademii Valentino“ – kulturní centrum, v němž se konají umělecké výstavy a akce. Všechny zisky z nich jdou na humanitární účely, zejména pro asociaci L.I.F.E, kterou v roce 1990 založil spolu s Elizabeth Taylor a Giancarlem Giamettim na pomoc dětem s AIDS.
V roce 1991 oslavil Valentino v Římě 30. výročí existence svého módního domu třídenní party, které se zúčastnilo 1600 hostů z celého světa, a velkolepou retrospektivní výstavou pod názvem „Valentino: 30 let magie“.
Koncem 90. let prodal svůj módní dům konglomerátu HdP. V roce 2006 si zahrál sám sebe ve filmu Ďábel nosí Pradu a od francouzského prezidenta obdržel Řád čestné legie. V roce 2007 oznámil odchod do důchodu a světu módy dal sbohem ve velkém stylu třídenním kolotočem módních přehlídek, party a retrospektivní výstavou „Valentino v Římě, 45 let stylu“ v Ara Pacis Museum. Kariéru módního návrháře ukončil poslední přehlídkou haute couture v Rodinově muzeu v Paříži v lednu 2008. Přívlastku Poslední císař nezůstává nic dlužný ani v důchodu. Tráví ho okázalým životným stylem, lyžováním v luxusních letoviscích, lenošením v přítomnosti krásných a bohatých žen na své výstavní jachtě a organizováním opulentních party na svém zámku Château de Wideville u Paříže, kde vítá smetánku v dokonalých, na míru šitých Caraceni oblecích.
Sám tvrdí: „Umím jen tři věci: navrhovat šaty, zařizovat domy a bavit hosty.“ Va-Va, jak mu říkají blízcí přátelé, létá po světě jako filmová hvězda se svými pěti mopslíky (Milton, Molly, Margot, Maude a Monty) a služebnictvem soukromým letadlem a na převoz z letiště potřebuje tři auta. Jedno pro sebe a Giancarla, druhé pro služebnictvo a zavazadla a třetí pro mopslíky. „Můj běžný život připomíná dovolenou,“ říká. I když šaty už deset let nenavrhuje, o pozornost módního a kulturního světa nemá nouzi. V roce 2011 spustili s Giancarlem první stálou retrospektivní virtuální prohlídku jeho celoživotní tvorby Valentino Garavani Virtual Museum.
Slavná muzea a galerie se předhánějí v organizování výstav z jeho tvorby. Valentinův dávný cíl „vnést kousek půvabného světa a diskrétního glamouru do běžného života“ se tak splnil nejen jemu a jeho klientům, ale také jeho fanouškům. Módní dům Valentino zůstává věrný jeho klasickému elegantnímu stylu a díky dobré volbě jeho následovníků stále vzkvétá. K hlavním liniím značky dnes patří Valentino haute couture, Valentino prêt-à-porter, Valentino Garavani – doplňky, casual linie Valentino Roma a mladší linie R.E.D. Valentino.
Text: Zuzana Šujanová-Gregušová, foto: Getty images, vogue.com
