Ján Machút: Obrazy jsou pro mě hudbou barev

106
Vernisáž Obraz a zvuk
Ján Machút

„Věci do sebe zapadly ve správném čase a na správném místě.“ Ján Machút, profesionální zvukař, který je součástí týmu proslulého bratislavského Red Cat Cabarete, takto před časem představil světu svou další vášeň kromě hudby.

Přestože diváci měli možnost veřejně okusit atmosféru jeho děl teprve před několika měsíci, tvorbě obrazů prostřednictvím 3D modelování se věnuje už dlouho. Ján Machút nás nechal nahlédnout nejen do symboliky a specifické formy, kterou lze v jeho tvorbě vystopovat, ale také do inspirace a umění.

Atlantis
Atlantis

Obrazy tisknete na sklo, což dotváří jejich specifickou a originální atmosféru. Proč jste se rozhodl pro tuto formu?

Lze říci, že svou fantazii promítám na sklo. Tato myšlenka nepřišla okamžitě. Zkoušel jsem několik možností, ale vzhledem k tomu, že jde o digitální tvorbu, jejíž celý proces probíhá někde v mé hlavě a technologicky zejména v počítači, trávím nekonečný čas pohledem na sklo monitoru, z čehož mi vyplynulo, že výstupem bude zase jen sklo. Zdá se mi to přirozené. Je to stejné jako u klasické malby – podklad, na kterém autor začne, zůstává stejným podkladem. A sklo pro mě představuje zajímavé médium ve spojení s výtvarným žánrem, ve kterém se pohybuji. V mých obrazech tvoří jeden ze stavebních prvků scény a zároveň je nosným materiálem. Je čiré, čisté, nepřekáží obrazu, nemá rám, nenápadně drží dílo pohromadě, a protože tisknu ze zadní strany, dodává obrazu také určitou hloubku a lesk.

Být pozorným pozorovatelem, to je umění.

V poslední době se umění nachází ve složité situaci – na jedné straně máme nevídané možnosti, na straně druhé se však může zdát, že trh je přesycen. Co bylo u vás rozhodujícím momentem ve snaze prezentovat vaši tvorbu nakonec i veřejně?

V tomto stavu není pouze umění, v podstatě jde celkově o běžnou situaci. Spíše lidé jsou přesyceni. Jsem rád, že umění existuje a že se hýbe všemi směry. A je na nás, co si vybereme. Co se týče mě, bylo toho uvnitř hodně a dozrálo to. Vzhledem k tomu, jak dlouho se tomu už věnuji, to mělo přijít už dávno, ale něco jako by stále chybělo. Byla tu určitá vnitřní nespokojenost důležitá pro další osobní vývoj, avšak je třeba umět rozeznat hranici, když je to hotové. Tak to přišlo a vyšlo. Věci do sebe zapadly ve správném čase a na správném místě, protože nestačí mít hotových dvacet obrazů opřených doma o zeď, chce to vlastní výstavní prostor. A rovněž tomu pomohli přátelé a následně jejich kladné reakce na virtuální prezentaci. Zjistil jsem, že by to mohlo lidi bavit. Někteří, hlavně mí blízcí, ani netušili, co vlastně za tím počítačem stále dělám. Zpozorněli, až když to dostalo podobu výstavy. Dokonce mnozí vnímají správně kódovanou informaci někde uvnitř obrazu, o což samozřejmě zase tak nejde, vždyť každý vnímá věci svým způsobem.

Žena bývá častou múzou, inspirací i objektem nejednoho umělce, v umění to však nemusí být vždy patrné na první pohled. Co znamená ženský prvek v umění pro vás?

Ženské tělo se pro mě stalo už symbolem mé tvorby. Představuje jemnost, preciznost, půvab, vlnu, energii, změnu nálad, čistou linii, harmonii. A aby to nebyl jen seznam slov, obsahově bych ženu ve své tvorbě definoval jako protiklad tvrdosti nebo katalyzátor procesu změkčení výsledného efektu díla. Nános kovu, skla a jiných druhů materiálů, které používám ve formě textur, mohou vyvolávat pocit studenosti, metalického chladu. Planeta se přehřívá a my chladneme, chováme se jako roboti, jednáme na povel, bez rozmyslu, a žena přítomná v mých dílech je takříkajíc oteplením této chladnoucí reality.

Connected
Connected

Žijeme také v době, v níž existuje mnoho forem umění. Co vás napadne při porovnávání cyber artu, kam vaše tvorba spadá nejvíce, a ostatních přístupů ve výtvarném umění?

Je to odraz doby. Cyber art je relativně novou formou výtvarného světa, vzniká přirozeně jako odpověď na technologickou expanzi a všudypřítomnou digitalizaci. Pro mě je cyber art charakteristický spíše technologickým provedením než obsahovou stylizací někam do tematiky sci-fi. Je to čisté zpracování myšlenky ve srovnání s klasickými postupy a styly, tedy pokud jde o technologický postup. Obsah obrazů z velké části modeluji ve virtuálním prostoru, což značně připomíná sochařství, ale přesto se nezamažu. Vůně materiálu, barev, olejů a všech těch tub, krabiček, štětců či laků, ten správný „smrad“ spojený s klasickým přístupem tam chybí. Nějak takto jsem začínal a obdivuji to dodnes. Možná že v tomto spočívá ten markantní rozdíl v porovnání s jinými postupy. V digitální tvorbě mi nesmírně chybí dotyk s dílem, přesto jsem při tvorbě v podstatě zapojen v ději, jsem součástí prostoru.

Koncem letošního května jste svou tvorbu poprvé oficiálně představil na veřejnosti, vernisáž výstavy Obraz a zvuk se konala v Red Cat Cabaret, kde pracujete jako dvorní zvukař. Podzemní prostory na Obchodní ulici v Bratislavě byly v tomto případě svým způsobem jako stvořené pro váš digitální svět oživený v podobě obrazů. Jak jste vnímal spojení vaší tvorby a místa, kde tvoříte zvuk?

Zapojení všech smyslů při vnímání jistých situací znásobuje vjem a zážitek.

Mám rád „spojené umění“ neboli spojení umění do jednoho představení, paralelně fungující umělecké situace či instalace. Red Cat Cabaret je typickým negalerijním prostorem s klenbovými stěnami, bez denního světla, ale s obrovským kouzlem a duchem. A k tomu přibylo ještě sklo s umělým osvětlením. Mám rád, když se věci dějí nebo dají dělat netradičně. Když jsem zveřejnil několik svých výtvorů na sociální síti, zavolala mi matka kabaretu Lucia Siposová se slovy: „Tohle chci vidět naživo,“ a ještě dodala: „třeba i u nás, kdyby ti to nevadilo.“ Nabídka více než skvělá – je to bizarní prostředí, takže nápady mi v hlavě jen tak sršely. Snad proto, že jde o moji domácí scénu, byl tento náročný krok o to lehčí. V kabaretu jsou úžasní lidé, spontánně mě podpořili. Dali mým obrazům doprovodný zvuk a lesk. Ve spojení s kabaretními písněmi, klavírními sonátami až po burlesque show tak celková performance získala svou noblesu, za což jsem Lucii vděčný. A stejně tak i všem artistům, barmanům včetně Vlada Zelenáka, který výstavu zahajoval. Skvělí lidé na skvělém místě dali skvělé akci dokonalý smysl. Návštěvnost nad očekávání a zájem o obrazy podobně. Vystavoval jsem čtrnáct obrazů, z čehož polovina si našla nové majitele, dnes jim už díla zdobí interiér. Samotný kabaret má mnoho pestrých obrazů a ty moje vystavované ho zase posunuly do netradičního galerijního tvaru, i když pouze na okamžik.

Instalace Svit a Pauza
Instalace Svit a Pauza

Hudba je ve vašem životě zásadní – ovlivňuje také vaši výtvarnou tvorbu? Umíte si představit spojení hudby a výstavy vašich děl?

Umím. Spojení obrazu s hudbou je dokonalou instalací, i když obrazy samotné jsou pro mě hudbou barev. Zapojení všech smyslů při vnímání jistých situací znásobuje vjem a zážitek. Modely v 3D prostoru, kde se vše začíná vytvořením skeletu, což by mohlo hudebně připomínat něco jako notovou osnovu, a následně ten skelet vyplňuji, tvaruji, maluji, jako když se píší noty. Tak jako němý film, gramofonová deska a její předchůdci pro záznam zvuku. Také jednoho dne došlo ke spojení těchto dvou médií, obrazu a zvuku. Tak i ve mně se celou dobu při práci se zvukem, hudbou, v nahrávacích studiích nese potřeba obrazové informace. Stejně jako je píseň doprovázena obrazovým klipem, tak i moje obrazy potřebují občas svou písničku. I když s hudbou žiju odmalička a možná už i třicet let profesionálně, umím si představit a doslova bažím po vzácné formě hudby, kterou je pro mě ticho. Takové to meziplanetární ticho – alespoň předpokládám, že tam někde je. Nelze si ho pustit, ale lze ho ještě stále vyhledat, i když ho je jako šafránu…

Předpokládám, že jste plný inspirace a pustil jste se také do nové tvorby. Na co se divák může těšit? Kde lze vaše díla nalézt, případně koupit?

Kolem osmdesáti obrazů lze vidět přímo na mé webové stránce janmachut-sounds.com/art-page a několik děl je v prodeji ve virtuální galerii happymelon.sk. Momentálně připravuji novou kolekci obrazů a dávám prostor fantazii. Pracuji na nové formě instalace s dynamickým průběhem se zapojením událostí probíhajících v okolí do děje. Aby tak vznikal příběh ve výstavním prostoru v daném čase. Samozřejmě i ve spojení se zvukem, jak jsem již zmiňoval. Zatím víc neprozradím, ale určitě ukážu.

Tango
Tango

Na závěr jedna otázka k zamyšlení. Co vás napadne při myšlence Oscara Wildea, že „život napodobuje umění víc, než umění napodobuje život“?

Určitě souhlasím a citát ještě doplním, ať ho máme kompletní, že „život je zrcadlo a umění skutečnost“. Je to na nás, všichni jsme obdařeni možností pozorovat, ale ne všichni jsme schopni nebo ochotni třeba pouze zpomalit nebo se zastavit a dopřát si tento vjem. Být pozorným pozorovatelem, to je umění.

Text: Miriama Vojteková, foto: archiv Jána Machúta